Diskuze : Záliby : Magie a tajemno

U nas v puvodni rodine mati lev, bracha lev, ja beran (vsechno ohen), tata ryba No ani se mu nedivim, ze brzy odplaval, zrejme se citil tezce neoochopen...
zajimave je, ze bracha ma manzelku lvici a dite v beranu😁
a co tak pozoruju u lidi, hodne byva rodin ohniva a zemni znameni a pak rodiny vodni a vzdusna
samo, jsou vyjimky, ale dost se mi tato hypoteza potvrzuje na hrbitovech, kde jsou data narozeni

Já jsem fakt šťastná, když se mi zdá o lidech, který tu už nejsou. I ve snu vím, že už umřeli, ale zažíváme tam úplně běžný věci, jakoby byli živí a je to strašně fajn. Chybělo by mi to, beru jako dar, když přijde takový sen.
Jsou prostě pořád se mnou, v mé hlavě, v mém životě a když se po jejich "návštěvě" probudím, mám radost, že zašli. Ale jsou hodní to je fakt.
V našem domku taky žije duch předchozích majitelů, mužových rodičů. Jejich ostatky/popel je na zahradě, občas na ně asi šlápneme. A řekneme: "Pardon". Myslím, že jsou rádi, že tam mohou být.

Vždycky jednou za rok přiletěji jakožto labutě, kouknou se, jak to tam vedeme a zase odletěji.
Na moje mrtvý vzpomínám moc ráda, jsme tak pořád spolu.

Když někdo umře, alespoň se ví kde je. Horší je, když se někdo ztratí a už nikdy nepřijde.

To je hustý, to bych se snad odstěhovala, brr. Naštěstí snad žádného ducha nemáme.

Já už jsem chtěla založit podobné téma.
Moje milované prateta umřela těsně po porodu poslední holčičky, neviděla jí, umřela noc před plánovanou návštěvou. Při vyklízení domu se našla obálka s penězi po psaná "Aničce na naušničky". moc se na ní těšila.
A od té doby jsem měla nedávno už třetí živý sen, kdy do v noci do ložnice přijde prateta, koukne na holky a v tichosti zase odejde. Vždy se mi to zdá v takovém to polospánku, kdy vlastně ještě člověk uplně nespí a jsem z toho několik dní rozhozená.
Já se uklidňuji, že je to podvědomí, prateta pro nás byla další babička a hodně na ní myslím a chybí mi, kdybych si připustila, že je to duch, tak se asi zblázním strachy.

Za mnou choději moji umřelý lidi ve snech. A to jsou mrtví třeba třicet let. Občas zajdou, něco spolu v noci zažijeme a je nám fajn. Jsem ráda, protože to znamená, že tak úplně mrtví nejsou.

Někdy si je vyvolávám ve vzpomínkách záměrně a máme spolu taky hezkou chvilku.

Časem to bude bolet míň, ale stejská se furt, to zase jo.

takto vzpomínám na tatínka, je to už 30 let, co odešel.
Ta bolest časem otupi a zbyde jen to hezké