Přežili jsme svoje děti
Ani nevím proč, jsem před chvílí otevřela dokument Olgy Sommerové
"Přežili jsme svoje děti", zkoukla jsem sotva půlku a už jsem se nevydržela dál koukat, cítila jsem tak intenzivně bolest těch žen, víc než když jsem to viděla naposled, to bylo krátce po Milenčině smrti a vlastně jsem nevěděla, co mě ještě čeká. Ty ženy tam mluvily už ze své mnohaleté zkušenosti s životem pozůstalých matek a nyní jim rozumím mnohem víc než předtím. Je pravda, že život je na dva kusy a že je to a vždycky už bude jiný život než ten předtím a je zatraceně těžký, samozřejmě že žijeme dál, že zase máme radosti a pro co žít, ale tohle pochopí jen, kdo to prožil, je to tak jiné, tak strašně jiné a pořád to tak bolí, tak hrozně, hrozně to bolí, to že se to stalo, to že tu nejsou, to že je nemůžeme ani zahlédnout, ani pohladit nic prostě nic. Já nevím, jestli jsem tak slabá nebo co, ale je to pro mě strašný balvan, jdu spíš se plahočím dál, snažím se, bojuju, věřím, ale východisko tady v tomhle životě už podle mě není a nenajdu ho. Doufala jsem, že nový život, nové děťátko pomůže a je tak dobře, že ho mám!, ale na druhé straně to vůbec není východisko z té bolesti, nic se nevrátilo k tomu předchozímu životu, pořád jsem v té druhé bolavé části života, nic není jako dřív. Doufám, že i tenhle druhý život má smysl a své bohatství, ale někdy je k neunesení.
Tohle dneska cítím, jsou i dny, kdy to necítím tak intenzivně, ale dnes jsem to potřebovala ze sebe dostat.
Odpovědět