Markéto, ale to zrovna...

... považuji za trochu sporné - takové to dnes módní přeceňování "biologie" (třeba tzv. povaha - ano, má genetickou složku, ale většina je stějně daná prostředím, lidmi-vzory chování, které kolem sebe vidíme) a že děti prý za každou cenu musejí vědět že jsou adoptované... Nejsem si tím tak jista. A ne zdaleka všichni odbornící se na tom shodují.

Ano, sdílím ten názor z hlediska upřímnosti ve vztazích - že dítě má právo na pravidvé odpovědi na všechny své otázky, tudíž jednoho dne i na otázku, jak k nim přišlo. To ano. Ale NE z hlediska nějakých "kořenů" apod.!

Nadzvedává mě ze židle, když tohle slyším třeba v případech, kdy dítě bylo odloženo, opuštěno už jako miminko či batole... - Vidím to tak že když se pak (pokud možno co nejdřív!) dostane do láskyplné fungující rodiny, tak tito lidé se stanou jeho rodiči, tečka! ONI jsou pak jeho "kořeny" v tom smyslu že s nimi odmalička žilo, od nich a s nimi se naučilo ty nejzákladnější věci do života, žitím s nimi si formovalo své hodnoty...

Ano, má právo se ve vhodném okamžiku dozvědět že k nim přišlo ne z bříška, ale z dětského domova apod., ale není na místě dělat z této věcné informace nějakou mystickou bublinu o tzv. "kořenech"! Byly prostě důvody proč dítě dostalo jako rodiče ty co má (i když "nebio", no a co ;-)). I kdyby se po 20 letech dojímalo svými tzv. kořeny, hledalo "bio" rodiče apod. (kteří by se evtl. také dojímali - po 20 letech nezájmu), tak to na základních skutečnostech (kdo je jeho rodina) nic nemění.

Je to podle mě spíš hledání takového toho "Co by bylo kdyby...?" Hodně mladých lidí tím projde, ať už jsou adoptovaní nebo ne. Já jsem takto třeba jednu dobu řešila, co by bývalo bylo a jaká bych byla i já, jaké bych měla možnosti ale i omezení, prostě jakýc život bych měla, KDBYBY moji rodiče po roce 1968 neemigrovali... Ta myšlenka mě přitahovala, hrála jsem si s ní, dokonce rodičům jeden čas i vyčítala že mě třeba připravili o možnost mít kolem sebe naše příbuzné, měla jsem chuť dělat naschvál něco co by je v tomto ohledu naštvalo, čím bych se od nich jakoby vzdálila...

To mě naštěstí rychle přešlo - ale chci tím tady říct, že je toto podle mého názoru dnes často mylně interpretováno - holt když se jedná o adoptivní dítě, hned se to strčí do škatulky "hledání kořenů". Přitom podobným hledáním čehosi, svého jiného já, jiných "nežitých" možností a "co by kdyby" ve spojení s určitým vzdorem projde většina dospívajících mladých lidí.

K výchozímu příspěvku neříkám tak, ani tak. Nějak si to nedokážu představit a nechci radit a už vůbec ne soudit.
Neřešila bych ani tak "bio-nebio", ale právě ten podvod, to že přítel to nepodstoupil dobrovolně. Ale asi bych se také spíš obávala že by přiznání přineslo víc škody než užitku. Svěření se psychologovi či někomu kdo už díky své profesi ze povinnen mlčet, považuji za dobrý nápad.