Re: Realita při rozhodování o provádění epiziotomií

Tahle diskuze už tak trochu "vyšuměla", ale nedá mi to do ní nepřispět. Taky je jedna z nejnovějších, takže si říkám, že by měla být nejvíce přiblížena realitě. A upřímně, nestačím se divit.
(...) původně to mělo mít pokračování, ale zkrátím to, protože jinak by to byl skoro román :-D Jednalo se "jen" o to, že lékaři dělají z porodu nemoc a jako k takovému pak přistupují... Pro čí dobro?
Teď to hlavní, malé shrnutí mého bádání o epiziotomii:
- lékaři stále doporučují nástřih jako prevenci před nastřižením, budoucí inkontinencí a dalšími problémy, ale bez jakýchkoliv důkazů, podkladů apod. Prostě domněnky, které jsou již vyvrácené, jenže stále jsou tyto zákroky praktikované
- naproti tomu rozsáhlé vědecké studie dokazují pravý opak, kterým je:
- nástřih se hůře hojí (i statisticky podloženo) než přirozené natrhnutí (vysvětleno je to tím, že nástřih je přímý řez skrz všechny žíly, nervy, sval, natrhnutí si "vybere cestu nejmenšího odporu" a tudíž tyto tkáně většinou nepostihne) > pozn.: prosím, nebavme se o výjimkách, o ty tady opravdu nejde<
- nástřih se provádí jako prevence ruptury III. a IV. (třetí je až ke svěrači, čtvrtá skrz něj), samotný nástřih je srovnatelný s rupturou II. stupně, přičemž většina porodních poranění je maximálně I. (tedy drobné trhlinky na kůži apod.) - o tom mluvil již tady zmiňovaný pan doktor A. Houska na stránkách porodního plánu
- o pokračování nástřihu až do III. či IV. stupně jako následek nástřihu ani nemluvím
- inkontinenci nástřih taky nebrání, což si můžeme dokázat nejenom studiemi (které toto potvrzují), ale vlastním úsudkem: kdyby tomu skutečně nástřih bránil, tak by v dnešní době ženy neměly s tímto žádné problémy, protože nástřih se začal provádět cca před 50 lety (původně jako příprava na porodní kleště) a ženy byly rutinně nastřihávány ze 100%
- zato bolestivost sexuálního styku od pár týdnů po porodu až po několik měsíců či let po, dokázána byla (je to tzv. dyspareunie) jako následek nástřihu
- zbytečné krvácení po nástřihu, hematomy, následné zjizvení tkáně, to navíc jen tak na okraj
- to nejdůležitější (dle mého) na závěr: i kdyby nebyly žádné studie pro či proti, není přece rozhodnutí o tom, zda se necháme nastřihnout nebo se případně dobrovolně necháme natrhnout naší věcí, náším rozhodnutím, které MÁ BÝT RESPEKTOVÁNO??? A že by nám to pak lékaři mohli vyčítat (a živě si to dovedu představit): "No vidíte, já jsem vám říkal, že je lepší střihnout, kdo to teď má šít takové nerovné?!" A copak někdy někdo vyčítal např. motorkáři, že jel rychle a vyboural se a teď jim tam leží na operačním sále celý rozmlácený a "oni ho musí zpravit"?
Víte, jsem z tohoto tématu upřímně rozhořčena. Proč jasné důkazy o tomto nesprávném zákroku jsou u nás ignorovány? Světlé výjimky budiž pochváleny, to je samozřejmé.
Na úplný závěr: četla jsem skutečné studie, nejrůznější medicínské články - především zahraniční literaturu v anglickém originále, žádné zkreslené překlady, to jen pro rejpaly, že to jsou domněky apod.
Doporučení a možná odpověď na to, proč jsou některé úkony tak rutinně prováděny, některé přeháněny (především císařské řezy): film The business of being born (kdo chce poslat odkaz na tento film, či jen pokecat, může se ozvat na angel.mmm@seznam.cz)