Alex, na to, abych Ti líp porozumněla, mi chybí pár informací - kolik je Ti let, jaký vedeš vztahový život bez ohledu na žm, co čekáš od budoucnosti. co Tvé biologické hodiny..
Podle náznaků, které jsem vyčetla, si Tě předtavuji jako rozumnou ženskou kolem třicítky, která se pravděpodobně neupíná na myšlenku veliké rodiny (na úkor práce, která Tě baví), která nemá zrovna štěstí na bezva chlapy a pro kterou je myšlenka na kariéru svobodné matky celkem přijatelná a reálně uskutečnitelná (byt, zázemí rodiny, možnost přivýdělku při MD a RD).
POkud se moc nemýlím, .. tak se vůbec nedivím, jaké dilema řešíš.
A ani tomu, k čemu se přikláníš
.
Pohled naopak - co Ti brání dítě vychovat sama a tatínkovi se o něm nezmínit?
Mimochodem - jsem tentýž případ, jako jedna Jana, která tu psala včera. V téže absurdní komedii jsem byla za manželku. Průběh podobný, i když na delší lokte (manžel odejít a rozvést se nechtěl).
Původní rodina se rozpadla, nová nevznikla. Dvě děti bez táty (no, externí účast ano, čím dál řidší), kšefty pro psychology a farmaceutický průmysl..
Proto chápu, že máš velké dilema a obdivuji Tě, že k tomu přistupuješ tak "zodpovědně", s ohledem na lidičky kolem.
To mi připomnělo jednu věc, o které bych se Ti zmínit měla.. já jsem svou situaci řešila zde, na Rodině, asi před sedmi lety. Dostalo se mi pochopení několika úžasných žen a spousty realistických pohledů od těch, které si stejnou situací prošly (z obou břehů). Moc mi to pomohlo, a nejen pro tu chvíli.
Ale co jsem Ti chtěla napsat ... ne ojedinělý názor byl takový, že "rozumný" přístup a ohledy na původní rodinu velmi rychle vzaly za své, když se dítě narodilo... jak mi tehdy jedna pisatelka napsala - z rozumné a pragmatické milenky se najednou stala matka - lvice, která chtěla pro své dítě tátu a jeho původní rodinu (manželka, děti) jí začala strašně vadit.
I když to měla před tím tak hezky v hlavě porovnané...