Úplně na dně

Ahoj všichni, chtěla bych se vypovídat a slyšet nějaké Vaše rady, reakce. Je mi 28 let, mám půlroční dítě, skvělého manžela, kde bydlet, atd. Prostě dokonalý život, který jsem si vždy přála. Bohužel, nejsem šťastná. Nechápu to. Paradoxně zažívám své nejhorší období v životě. Myslela jsem že mám poporodní depku, ale tohle už je asi něco víc. Dítě mě vůbec nenaplňuje, naopak, bere mi energii. Začíná lézt a já se děsím toho, že už mu budu navždy jen za zadkem, aby někde nespadlo. Mám pocit, že už to nikdy neskončí a bude hůř. Že nakonec nebudu mít čas ani si dojít na WC. A další věc...Neustále myslím na jednoho souseda, vymýšlím si v hlavě před spaním romantické příběhy s tím chlapem, myslím na sex s ním, na to jak ho potkat atd. Když jsem ho nedávno konečně potkala, tak jsem byla zklamaná, že není zblízka tak hezký jak se zdál zdálky. Myslela jsem, že jsem se aspon vyléčila a přestanu na něj myslet. Ale druhý den jsem zas vymýšlela situace, jen abych ho zas potkala. Přitom ho nechci, rozvádět se nechci, svého manžela (snad) miluju. Nejde tu o toho konkrétního souseda, kdyby mě nezaujal on, zaujme mě někdo jiný. Taky sním o tom, někam jít za zábavou, vzpomínám na doby kdy jsme chodili pařit. Vzpomínám na to, když jsem byla ještě bezdětná a svobodná. Ted se cítím jak s velkým balvanem na noze. Tohle už je asi na psychologa, nebo psychiatra, že? Jak se radovat z toho co mám? Příjde mi, že se za chvíli zblázním. Holky, prosím, nemůžete mi napsat něco povzbudivého? Třeba, že to není navždy, že bude líp, že dítě bude brzo víc samostatný, mě to nakonec bude naplňovat a manžel pro mě bude jediný...Takovou pohádku se šťastným koncem. Děkuji a omlouvám se za román