Re: Jaké máte zkušenosti s pevným objetím?

Zkoušela jsem pevné objetí se synem, když měl záchvaty vzteku a zdálo se mi, že ho to úplně pohlcuje a nedokáže z toho sám vybřednout. Pomáhalo mu to. Naposledy jsem ho držela, když mu byly skoro čtyři roky, po sérii vzteklých výbuchů, řvaní, sebedestrukce, útoků na mladší sestru a pokusů o ničení věcí v jeho nejbližším okolí. Bylo strašný ho v takovým amoku vidět a měla jsem pocit, že jako rodič jsem tu od toho, abych mu pomohla najít cestu z té hrůzy ven. Držela jsem ho v náručí asi půl hodiny, mezitím mě přešel můj vlastní vztek na něj, ke konci jsem ho držela už jen pevně a klidně, své milované dítě. Pořád se bránil a najednou v jedné vteřině se naprosto uvolnil, blaženě se usmál a přitulil se ke mě. Láska byla zpátky. Pak plakal, protože mu bylo líto, co všechno ve vzteku udělal a udělat nechtěl.

Mám respekt k svobodné vůli dítěte, ale snažím se vidět a vnímat, co je "skutečná" vůle a skutečná potřeba dítěte. Když je dítě v zajetí vlastní nezvladatelné agrese nebo panovačnosti, myslím, že je iluze a slepota dívat se na to jako na projev "svobodné" vůle. Protože to svobodná vůle není.

A také mi přijde, že u malých dětí stojí potřeba jistoty a jasných hranic nad potřebou projevovat bez omezení svou "vůli". Láska a bezpodmínečné přijetí je základ, ale pak také to jasné "ano" a "ne", které tvoří srozumitelný řád dětského světa a na které se dítě může spolehnout.