Re: Křičení a nadávání malému miminku když nespí

Tak nevím, ale mě nepříjde normální řvát na plakající malé miminko! Měla jsem uřvánka, kterého bolelo šíleně bříško celého prvního půl roku, do toho zima, kojení non-stop co hodinu a půl často častěji, sama, chlap se vracel ku večeru, prvomatka, po císaři (hodně mě bolelo břicho, dlouho) a do toho starot o několik velkých psů, cvičení a přeprava v zimě s mimi k nim. A řeknu fakt, že jsem na své mimi nikdy neřvala. Nejsem světitě, nejsem dokonalá, byla jsem totálně grogy, ale já si to mohla zdůvodnit, mimi něco šílně bolelo a nemohlo s tím nic dělat. Taže představa, že mě něco šíleně bolí, nemůžu si pomoc, ulevit a ještě na mě milovaní křičí nebo mě plesknou...fakt síla. Chovali jsme konejšili, po tom císaři fakt chuťovka, měla jsem pocit že mi břicho pukne, možná i proto jsem tak soucítila s miminkem. Potřebuje konejšit a pochovat a ne seřvat...je to tak v celé naší společnosti...když je někdo nemohoucí ještě si do něj z pozice silnějšího kopnu :-(...místo pomoci a potom se divíme, že to dělají děti ve školce, lidi v obchoďáku, zapšklí důchodci...co vždyť se to naučili už jako miminka! Nejsem světice, našeho uřvánka znal celý panelák, protože to bylo slyšet i břed barák a přes zavřené okna, do noci...celé dny, týdny, měsíce. Můžu s klidným vědomím říct, že jsem si tehdy šáhla na dno. Ale nikdy jsem na plakající miminko nekřičela natož abych ho pleskla. Dnes u dvouletky, když mi "ujedou nervy" což se stává málokdy se někdy stane, ale ta už je schopna pochopit, že se maminka zlobí z nějakého důvodu, který ji vysvětlím. Jo a doporučila bych si předtím vyzkoušet výchovu nějakého tvrdého plemene, nelépe ve smečce, člověku pak lidské mládě příjde jako balzám na duši . Už ho nic nerozhází.