Re: jak zit s zenatym muzem??

no tak si to představ alegoricky: okolí ti říká "ten nůž je na tebe moc velký a ostrý, s ním se akorát pořežeš". Jenže tobě se líbí, tak si s ním hraješ. Ale ouha, je fakt ostrý. Řízne, píchne, je to nepříjemné. Řezá víc a víc. Nicméně tobě se to jako věc stále líbí, a taky chceš krapet ostatním ukázat že neměli tak docela pravdu, že s ním umíš zacházet. Necháš se proto dále zraňovat? Budeš řezat hloub a hloub? I když víš že tě to nakonec může zničit a hezké to nebude?

Asi jsi chtěla víc, to je jasné. Ale obecně je logické trpět míň než víc, a jedním z těch znaků dospělosti které ti tahle zkušenost má dát je umět přiznat svůj omyl dříve než utrpíš ztráty zbytečně velké.

Já nevím co na to vaši, jestli máš strach/nechuť se vrátit k nim, nebo jestli máš někoho jiného - babičku apod. u koho bys mohla bydlet když od něj nyní odejdeš. Možná si budeš muset vyslechnout pár trpkých frází ve smyslu "já jsem ti to říkal". Ale co je pro tebe z hlediska budoucnosti přínosnější - nechat ze sebe udělat hadr na podlahu a sloužit JEHO zájmům a podřizovat se JEHO pravidlům a snášet JEHO průsery, nebo žít SVUJ život dle vlastních rozhodnutí?