Re: Jak se dokopat do kostela?

"Problém je ten, že návštěva kostela je pro mne jen další z řady povinností."

Jak já ti rozumím . Od porodu jsem s tím taky začala mít problém. Nejvíc mě dostal můj otec, když mě seřval v šestinedělí, jakto že odmítám jít v neděli na mši ( rozlámaná, chcíplá jak moucha, kojené dítě stáleřvoucí a nervy v kýblu ). Nejhorší se všeho je, když tě někdo "v dobré víře" k návštěvě kostela nutí. A když je člověk totálně vyčerpaný fyzicky i psychicky, může se vážně stát, že je pro něj účast na mši jen další únavná povinnost.
Já to měla tak - kdyby mě na mši někdo kouzelným proutkem přenesl, SAMOTNOU, brala bych všemi deseti... Ale "nutit" nekatolického manžela a ještě s sebou táhnout malé dítě, to je nadlidský výkon pro jednu RD oslabenou ženu .
Výčitky svědomí mě do kostela vždy nakonec dokopaly, ale absencí bylo taky dost. Když o tom tak přemýšlím - Pán stejně vidí do naší duše a chápe naše problémy a starosti.
V poslední době, kdy dcera má už 2,5, je to mnohem lepší a začínám ze mše opět něco mít. Ale bez manžela bych tam s dítětem nechodila - to bych se vážně naprosto nesoustředila .