Docela ti rozumím, jen s tím rozdílem, že máme děti tři (8, 6 a 3 roky). Jsou chvíle, kdy mám pocit, že cokoliv udělám (uklidím, uvařím apod.), je za 5 minut v čudu, děti udělají opět bordel, jídlo napatlají všude a já můžu začít znova
. O tom, že se (jak to na mě působí) 80% času prohádají, pošťuchují se nebo se rovnou úplně perou..
To mi pak taky ujíždí nervy
Taky jsem doma už devátý rok
Občas mi taky připadá, že na děti jenom řvu a nadávám, protože mě to už vytáčí, když jim 3x řeknu, že si mají to strojení co ze sebe svlečou aspoň narovnat na židli, nebo pověsit na věšák a jim to je úplně šumafu.
Prát a žehlit to budu ale zase já!
A co mi pomůže? Většinou změnit vzduch - stačí mi výlet do města, sraz s kamarádkou, prostě aspoň na chvilku (třeba jen jedno odpoledne) vypadnout z toho stereotypu.
Podotýkám, že jinak mě to doma baví, vlastně jsem tu spokojenější, než předtím v práci, ale občas je to prostě ubíjející...
Manžel má časově náročnou práci, takže si ho děti moc neužijou, i když on by se jim věnoval víc rád a jim to asi taky chybí..
Pak mám zase stavy, že mě ty domácí práce vlastně baví a jsem ráda za to, že to mám, tak jak to mám