Re: Jsem těhotná s ŽM

Ahoj, přečetla jsem část diskuze.. Nejsi v závidění hodné situace, žádné řešení není ideální.
Soustřeď se teď na hlavní otázku a to, zda si dítě necháš nebo ne. Počítej napevno s variantou, že se na tebe chlap vykašle, a zamysli se, jestli to zvládneš a) finančně - máš nějakou rezervu, máš kde bydlet, máš práci, kde tě podpoří třeba částečným úvazkem a b) časově, organizačně - bude ti mít kdo hlídat, když onemocníš, když budeš chodit do práce, pomůže ti někdo, až se vrátíš z porodnice atd.
Já jsem byla ve velmi podobné situaci jako ty, byť ne s ženatým, ale zadaným, což jsem zjistila v půlce těhotenství. O dítěti jsme mluvili mockrát, ale mé otěhotnění byla nehoda. Taky můžu být místními moralistkami označována za blbku, protože vztah v pořádku nebyl, něco tam prostě bylo hodně špatně, několikrát jsme se rozešli, ale nedokázali jsme být bez sebe, já jsem pořád doufala, že se to spraví (a že žije s jinou mě ani ve snu nenapadlo, dokonce na to jednou přišla řeč a popřel to do očí, že by něco takového nikdy neudělal - v té době už s ní byl půl roku, ale ještě spolu nežili, nastěhoval se k ní, když jsem byla v cca v pátém měsíci). Celé těhotenství to bylo tam a zpět, bude se starat, nebude starat (první reakce byla, ať si to nechám vzít, že se nebude podílet ani výchovou ani finančně - podotýkám, že jsme spolu byli několik let). Potrat u mě nepřicházel v úvahu z jednoho prostého důvodu - jeden už jsem si zažila a nikdy v životě jsem se necítila víc jako kus hovna než ty měsíce poté. Přešlo to pozvolna vlastně až díky mému současnému synovi, říkám si, že je to on, jen přišel později, protože se už nemohl dívat, jak se mnou jeho otec manipuluje a zneužívá mých citů a nadějí, že nám to zase bude fungovat.
Ony ženské jsou různé. Některé prostě mají svoje zásady, které nikdy nepřekročí (klobouk dolů, mám pár takových kamarádek), ale zase nemají potřebu moralizovat. Pak jsou ženské jako ty a já - které prostě ve vztazích neumí tak dobře chodit, nebo nám chybí sebevědomí nebo co a necháme sebou vláčet, i když víme, že to není správné, je v tom asi i kapka sobectví. No a pak jsou ženské, které mají relativně spokojený vztah, protože měly štěstí na fajn chlapa, ale když čtou o nevěrnících, tak se děsí, že by nějaká čarodejnice mohla svést i toho jejich, tak láteří o morálce. Já vztahy se zadanýma taky neschvaluju, ale ve tvé situaci je prioritní vyřešit dítě, ne se hnípat v tom, cos měla nebo neměla udělat. Kdo nemá slušnou radu, ať raději mlčí. Nechápu, proč jako ženské nedržíme pospolu, hlavní odpovědnost je v tomto případě na chlapovi, který obelhává a manipuluje. Ty jsi v tuto chvíli ten, kdo je na tom z vás 4 (chlap, manželka, dcera, milenka) nejhůř.

Nemám pocit, že by ses zbavovala odpovědnosti, jen prostě správně čekáš odpovědnost i od toho druhého. Jen ze zkušenosti - raději nečekej a zařiď se tak, že velmi pravděpodobně zůstaneš sama. Já mám třeba štěstí na hodné miminko, neměla jsem problém, že bych se nevyspala, nebo nemohla s kočárkem vyrazit mezi lidi, ale když jsem měla 40 horečky a nebyl nikdo, kdo by pohlídal, to jsou situace, kdy je to zatraceně těžké. Nebo když je nemocný malý a na světě není člověk, pro kterého by byl tak důležitý, jako pro mě, s kým bych to mohla probrat.

Potom samozřejmě - neužiješ si krásné těhotenství, nikdo tě nebude hladit po bříšku, držet za ruku u porodu.. ale jak se malé narodí, začne ti to postupně být jedno a zařídíš se a bude vám fajn. Děti jsou radost a jeden z hlavních smyslů života. My to máme s "taťkou" tak, že slibuje, ale skutek utek, sem tam přispěje, sem tam přijde za malým (ne víc, jak 1x měsíčně), ale není to opora ani finanční pomoc, spíš pro mě jen přítěž, emocionální. Ráda bych si našla nějakého šikovného chlapa, ale s dítětem je to o moc těžší, nejen že zájem o dětnou ženu prudce klesá mezi tou hrstkou ještě nezadaných v našem věku, ale především se nikam nedostanu, kde bych se s někým seznámila a i kdybych někoho náhodou potkala, tak nemám čas, který bych mu mohla věnovat, aniž bych ochudila syna (díky tomu, že část dne pracuju a malý je s paní na hlídání).

Takže za mě - nenech se v tuhle chvíli deptat řečma typu, že si za to můžeš sama, že jsi nemorální atd.. Ano, můžeš a taky následky poneseš, to je jasné. Ale jsi prostě člověk a výčitkama nic nespravíš. Pokud se rozhodneš si miminko nechat, nalaď se na pozitivní vlnu a zkus si těhotenství v rámci možností co nejvíc užít. Já jsem to nedokázala a strašně toho lituju (a možná už nebudu mít druhou možnost). Připrav se materiálně a s chlapem moc nepočítej. Kdyby ti dával aspoň nějaké slušné peníze, bylo by to mnohem lehčí. Kdyby vystupoval i jako otec, to by bylo super. Ale nedělej si naděje, že budete rodina. Člověk sice nikdy neví, ale je lepší být realista. Budeš matka, tak šup z obláčku na zem