Myslím, že hodně lidí má nejstarší vzpomínky až tak od 4 let, tedy období vzdoru třeba odeznělo dříve než začala jejich dlouhodobá paměť pracovat
Já mám vzpomínky ze dvou let. Tehdy to tedy ještě nebyl klasický vzdor, ale zoufalé a marné snahy nenechat se uvrtat do jeslí.
Jean Liedlofová si všimla, že indiánci žádné období vzdoru nemají, tutíž máš možná pravdu, že není fyziologické a při optimálním způsobu zacházení s dětmi k němu nedochází. Tohle ale jistě není případ výchovného přístupu z dob našeho dětství
To byl spíše opačný extrém toho, co popisuješ - situace, kdy dítě je středobodem. ALE - já si rozhodně nemyslím, že všichni nebo většina dnešních rodičů by byla z dětí poprděná. Logicky (kvůli diskontinuitě, výchova jde z extrému do extrému) je tu nejistota, jaké hranice, jak, jak pevně a v jakém věku nastavit, takže ne vždy se rodiče trefí, někdy dopřejí volnosti více, než je zdrávo. A ještě jedno ALE: psychologové se domnívají, že období vzdoru je prostě etapa ve vývoji, je to vnější projev toho, že dítě objevuje sebe samo. Já bych s tím souhlasila. A ještě si tajně myslím, že indiáni ho (ve smyslu tu etapu) mají taky, jen se to tak výrazně neprojevuje a/nebo tomu není věnována taková pozornost.
Naši rodiče nás zřejmě při sebemenším projevu vzdoru seřvali, umlčeli, prostě v nás to rodící se já udupali, abychom jim nedělali ostudu. Takže kopajících záchvatů v leže jsme zřejmě měli míň než naše děti, ze strachu. To mi rozhodně nepřipadá zdravé, vztek a zdor by si dítě mělo prožít, naučit se je s pomocí rodiče zvládnout, v rodiči najít útěchu a podporu, a v sobě sílu zvládnout situaci důstojně i bez toho, aby si prosadilo své.