Kde vzít sílu žít dál?

Mám pocit, že jsem na nějaké pomyslné hranici mezi životem a smrtí. Všechno co jde se sype. Všechno co dělám je špatně. Nic mě nebaví. Nebavíme mě žít tak, jak žiju. Vadí mi kde živu a jací lidí tu žijí kolem mě. Jsou schopni se hádat kvůli všemu. Dokonce se mezi sebou i prát (důchodkyně). Všechny problémy pak přenášejí na mě. Třeba jen kvůli pos... parkování. Jak slyším správce nebo spíš chlapa co si myslí, že je, je mi na zvracení. Každý měsíc spočítám příjmy a výdaje a vím, že to zase nestačí. K tomu přijdou velké nečekané výdaje a já prostě nevím kde na to brát. Jestli krást nebo se začít prodávat. Přijdu si jako prostředník v hádkách mezi rodinou. Všechno musím řešit. Pro všechny tu musím být. Nikdo tu není pro mě. Nesnáším neustálé shánění pomůcek a peněz na ně. Všichni to berou jako samozřejmost. Peníze si sežeňte kde chcete. Většina nadací si ze mě dělá stejně srandu. Mrzí mě dívat se na besídku 6letého bráchy ke dni matek a přitom vědět, že můj 6 letý syn mi nikdy neřekne ani mámo. Nikdy se mě nikdo neptá, jak se cítím já. Problémy všech okolo jsou ty největší. Já mám takovou představu, že se prostě jednou staví, sednou si na kafe a zeptají se s čím bych potřebovala pomoci. Vždyť už to přeci lepší nikdy nebude. Kluci porostou. Starší bude všem vadit víc a víc. Kdyby to bylo na mě, tak se izoluji někam daleko. Kde člověk nebude nikoho rušit nebo otravovat. Když se mi poštěstí dostat se sama autem někam pryč. U každého stromu přemýšlím, že tady by to šlo. Samozřejmě bych to neudělala, ale jen kvůli těm klukům. Někdo se o ně postarat musí a Páťa má právo na hezký život a né ústav. Jenže jak žít dál když vlastně "nechcete"? Kde brát tu sílu žít dál a hlavně fungovat, když se cítíme na dně a stejně máte pořád pocit, že se i tak propadáte hlouběji?