Paralelni vztah

Ahoj, potrebuji se nekde sverit, vypsat se. Manzel pred 3 mesici po mailech flirtoval s kolegyni z prace. Prisla jsem na to nahodne. Jsem te natury vse resit hned. Promluvili jsme si, manzel me ujistil, ze to nic neznamena, jen slova, jen mel dobry pocit, ze je o nej jeste zajem (je mu kapku pod 40), tesilo ho asi obdivovani ze strany kolegyne (je pry "stastne" vdana a s manzelem jsou 13 let). Nyni po 3 mesicich, jsem zjistila to, co jsem tusila, ze tento "pisemny" nadstandardni vztah s kolegyni neukoncil, ba ze prerostl v neco vetsiho - obrovska vyznani lasky, kdy pise, ze je pro nej jedina, na kterou cekal cely zivot. Pochopila jsem z toho, ze se i vidaji mimopracovne, urcite doslo na polibky. S manzelem jsme si opet promluvili, vse mi nejprve zaprel. Pak z nej vypadlo, ze ji miluje, me ma s detmi take rad a nechce nas opustit. A ze mam premyslet, a ze by ode me bylo hodne tolerantni, kdyby mohl s ni mit jisty paralelni vztah, ve kterem by neslo o sex, pouze o povidani. Tohle mi rekl. V manzela jsem mela celou dobu naprostou duveru, miluji ho, prosli jsme si hodne spatnymi a tezkymi okamziky ohledne deti a dalsich veci. Ani v nejmensim jsem si nepripoustela, nepremyslela o tom, ze by nas vybojovany vztah mohlo neco narusit. Jinak mame hezky vztah, je ke mne pozorny, nosil a nosi mi kvetiny, pomaha s detmi, vari, udela, co je potreba, zaridi atd. Pres veskerou soucasnou ztratu duvery ho miluju. Potrebuji se ted pres to nejak dostat, zacit racionalne uvazovat, jenze nemam silu. A vim, ze nemam silu rozdychavat nejaky paralelni "vztah". Je to cerstve, jsem proto na dne, ze ktereho se potrebuji odpichnout, dostat se pres to. Jsem zklamana. Ale chci jit dal. Vim, ze si nemuzu opravdu co se souziti tyka stezovat - alespon do teto doby. Je pravda, ze jsme meli posledni dobou opravdu velike problemy s nasim deckem, vycerpavalo nas to fyzicky a predevsim psychicky. Ja jsem pak uz nemela na nic naladu, byla jsem pretazena, to byl i manzel, ale ja to asi vice ventilovala. Samozrejme se nyni, v tom silenem emocnim navalu nejsem schopna ubranit vycitkam, neustale mam tendenci se k tomu vracet, rozebirat to. Pritom vim, ze bych o tom nemela mluvit, mela sebrat silu a o manzela zabojovat. Jen nemam tu silu. Trosicku jsem se tu vypovidala. Dekuju.