Re: Nechce být sama, pořád křičí, co s tím?

Přečetla jsem celou diskusi a přikláním se k názoru chovat, nosit, mutlat a na provoz domácnosti se vykašlat.
Napíšu rodinnou zkušenost, bude to dlouhé. Na konci 60. let se narodila holčička o 2 měsíce dřív a 6 týdnů strávila v inkubátoru v nemocnici 30 km od bydliště matky. Trendem byl studený odchov, takže návštěvy matky byly jednak nežádané, jednak komplikované (neměli auto). Tedy probíhaly cca 2 hodinové návštěvy týdně. Už to se dnes jeví jako nepochopitelné. Je zbytečné psát, co se stalo s laktací.
Holčička přišla domů, plačtivá, náročná, pořád něco, furt postonávala. Maminka z ní lezla po zdi, ale chovat jí přece nebude, aby jí nerozmazlila. Tak tedy občas jí chovala, ale dnes sama ví, že ne dost. Protože tato historka je víc jak 40 let stará, maminka šla v roce holčičky do práce. Holčička jesle velmi špatně snášela (stálé nemoci), tak nakonec holčičku dali k babičce. Na ves, 10 km daleko. Do 4 let holčička vídala své rodiče jen o víkendech. Bonding jak prase, že? Ve 4 letech naznali, že je dostatečně zdravá, aby mohla chodit do školky, a byla konečně doma s rodiči. Vyšší nemocnost tuto holčičku provázela celým jejím dětstvím, dospíváním i dospělostí. Veškeré choroby se stáčely k psychosomatickému původu. Pubertu nějak překlepala - s půvabnými scénkami omdlévání a dalších problémů v okamžiku, kdy se její rodiče bavili s návštěvou a ne s ní. Na dovolenou museli jezdit sami, protože v přítomnosti jiných rodin holčička měla "šílené zdravotní problémy", které mizely, byla-li jí věnována 100%ní pozornost rodičů.
Pak se kupodivu vdala, porodila dítě, našla si práci a zdálo se, že se vše v dobré obrací. Zhruba před 10 lety jí zase cáklo, z důvodů, které dodnes neznám, začala své rodiče obviňovat, že není jejich, že je adoptovaná, proč jí to nechtějí říct. Podotýkám, že podobou je přesná kopie své matky. Ta před ní klečela na kolenou a prosila jí, ať si té podoby všimne, přísahala, že ji opravdu porodila - scéna jak z blbýho filmu. Hysterická holčička ve věku 35 let vůbec nevnímala a furt si mlela svou, tak jsem jí jednu flákla a řekla, že pokud si myslí, že je adoptovaná, měla by své matce ruce líbat za to, že jí v tom děcáku nenechali, a ne jí tady vyčítat hovadiny. A že jestli chce, aby jí brali jako dospělou, musí se jako dospělá chovat. Pak se uklidnila, vrátila se do normálu a víc o tom nikdo nemluví.
Holčička má skoro 45 let a požád bojuje s pocitem, že si jí matka dostatečně neváží, že její názory nejsou brány na zřetel, že je s ní jednáno jako s malou holkou. A ona se občas jako ta malá holka chová i dnes.
Podle mě to všechno začalo už na začátku, byla "nedopečená" nejen fyzicky, ale především psychicky. Bohužel se to nikdy nedá dohnat.
Tím chci říct, že svojí holčičku by měla zakladatelka "dopíkat" pečlivě a intenzivně, jak ona bude potřebovat. 15letého fracka v šátku houpat nebude, i když on by podvědomě chtěl. Ale teď, teď je ten čas, kdy může své dítě přesvědčit, že se nemá čeho bát, protože máma je nablízku.