Setkání s hyperprotektivním otcem

Zažily jste už?

Já dnes poprvé a až potom mi došlo, že jsem vždy zažila jen hyperprotektivní matky.

Jinak ten tatínek byl pěkná hysterka.... Byly jsme se synem v Ikea a v pidikoutku za pokladnami si syn dal ještě hot dog, tak jsme chvilku poseděli u pohádky. Rarach byl úžasnej, nezlobil (malý zázrak), párek snědl v sedě, nikam neodbíhal.... Mezitím přišli dva bratři - jednomu mohlo být tak 10 let )těžko říct, ale byl šikovnej, bráchu hlídal) a druhej, to je ještě těžší říct. Byl zvláštní - říkal jen mama, jinyk vydával skřeky. Možná měl nějakou poruchu, možná jen neměl, co říct. Výškou a hrubou motorikou byl cca stejnej, jak rarach. Ten mladší se klouzal na klouzačce a měl trošku problém pustit tam holčičku, co se chtěla taky sklouznout, ale obešlo se to bez konfliktů - brácha ho korigoval. Rarach se šel po dojezení taky klouzat... Střídali se bez problémů, nějak se spikli.. Akorát ten chlapec nečekal, až se rarach posbírá a jezdil mu na záda... Ale rarach se tomu smál, tak jsem to neřešila a kochala se tím, jak si moje dítě, co má v kolektivu občas problém, pěkně s chlapcem sedli... Jenže kluci se rozdováděli. Ten chlapec syna, když lezl nahoru, pokaždé tlačil rukou na zadku, jednu chvíli se po něm syn ohlídl a neukočíroval to a hodil masku z klouzačky (má sedřenej obličej), nicméně jsem synovi promluvila do duše, ať je opatrnej, ať nekouká, co kde lítá (to jsem ještě nevěděla, že ho ten chlapec pokaždý lechce žduchá). Po dalších asi 5 sklouznutí začal ten kluk syna bouchat. První rána byla do zad a byla dost slyšet, takže pohlazení to nebylo, syn mu řekl nedělěj bebino (donedávna by reagoval větším bouchnutím) a tatínek chlapců, kterej se tam chvilku před tím zjevil a věděl, že jeho kluk syna žduchá, mu klidným (až laxním) tónem řekl, ať kluka nebije. další kolo sklouznutí a další rána. Syn se na kluka otočil a zakřičel nedělěj bebino!, pravda, stáli blízko sebe. Ten kluk se rozbrečel a běžel za maminkou. No a ten tatínek, stejným tónem a hlasovou intenzitou, houkl na mýho syna, ať na jeho dítě neřve. Do té doby jsem se dmula pýchou, že to rarach zvládl slovně (možná si pamatujete, jak jsem řešila bezradnost, že se v takovýh situacích uchyluje k násilí - kouše do krve) a tohle byla pro mne studená sprcha. Tak jsem se normálním tónem zeptala toho pána, jak to měl syn řešit, jestli by bylo lepší, aby chlapce bouchl taky (opravdu bez náznaku ironie, chtěla jsem skutečně znát jeho názor) a on se do mě obul (to už opravdu hystericky řval), že na jeho syna nemá kdo co řvát, jestli mi to přijde v pořádku. Na mou otázku, jestli mu přijde v pořádku, aby jeho dítě bylo moje dítě, řekl, že to nebyly žádný velký rány a že jsem se měla teda ozvat hned po té první. Na mou námitku, že chci syna naučit si konflikty řešit sám, se začal vytlačovaně smát, že proč se do toho míchám teda teď. No fakt sem nechápala, jestli pán opravdu nevnímá rozdíl nechat řešit konflikt se sobě rovným a zastat se před dospělým.

Omlouvám se za román, ale muselo to ze mě ven... Ten chlap mi skoro zkazil radost z pokroků mýho "komplikovanýho" syna...