Re: Film-Občanský průkaz

Pawllo,
můj tatínek, než měl první velkou mrtvici, tak se občas, pro nás zcela bezdůvodně, rozčiloval. Mluvil jasně, zřetelně, ale až později, po té mrtvici, jsme zjistili, že to rozčílení bylo z toho, že něco chtěl říct a prostě mu to nešlo. Říct cokoliv ho stálo hrozné úsilí, což ho štvalo, štvala ho vlastní neschopnost, a proto se vztekal. Akorát pro nás to vypadalo, jako že se zlobí na nás....
No a později, po mrtvici, když byl doma, vypadal úplně stejně jako ten tatínek z filmu, se zájmem sledoval, ale mlčel...a jen když mu mamka opravdu nedokázala vyčíst z očí, co potřebuje nebo chce, tak promluvil, třeba jen jedno slovo....a rozumět mu bylo...
Měl prostě poškozený mozek, ne mluvidla, i když měl původně jednu stranu těla ochablou, tak to cvičením alespoň částečně zvrátil, ale mozek mu odmítal sloužit v tomto směru.

Později jsem to zažila ještě jednou, s dvojčaty....byly jim tři roky a bylo na nich strašně moc vidět, jak chtějí něco říct, ale nešlo jim to, pořád jen zdvojovaly slabiky....ty vyslovovaly zřetelně, jasně jsi rozeznala ba-ba od ma-ma, ale dál je mozek dlouho nepustil...

Takže myslím, že ten obraz člověka po mrtvici byl dost věrohodný, možná tedy, že celé věty už jsou trochu moc, ale i tam asi záleží na míře poškození....ale to "Hanka", i s tím, že v tu chvíli nevnímal, v jaké poloze má v tu chvíli ruku, to jsem úplně viděla svého tátu....