Re: Věnujete se desetiletým dětem,a pokud ano,tak jakým způsobem?

Nicméně, snažím se, kvůli němu se ještě pořád snažím, protože kdybych ho nechala, skončil by velmi pravděpodobně špatně a dostával by v životě pěkně po hubě.


Foxyno, jestli tu knížku vypátráš, tak její název napiš tady do té diskuse, já pak nahlédnu.

Jinak díky za pochopení, kdo tohle nezažil, nepochopí co sil stojí takové dítě někam dostrkat. Dceři je šest, ve škole ještě není. Na první pohled působí jako poddajné dítě, málokdy mimo domov ukáže své pravé já, takže lidi mimo rodinu ani nevěří, jak je tvrdohlavá. Často bych z toho brečela, protože přesně jako ty, mám pocit zodpovědnosti, že jí nemůžu jen tak, alespoň základní věci jí naučit musím. Ale už jsem se zařekla, že až se ve škole naučí číst a psát, finíto. Strkání kupředu skončí, i za tu cenu, že by měla propadat. Inteligenci má minimálně průměrnou, paměti dost dobrou, takže když bude chtít pochlapí se sama, když ne, její smůla. Možná bude bude studovat a možná propadat, záleží na tom, jaký k životu zaujme postoj. Někdy mám pocit, že ona nějak vnitřně tuší, že čím déle si bude hrát na malinkou, tím déle unikne nějakým povinnostem a zátěži.
Když to tady píšu, tak polykám slzy, protože je to komplikované ještě tím, že můj muž je ze staré školy. Doma se sice zapojuje, ale ve výsledku vidí jen své zásluhy, ne to, co udělá druhý.
On spíš bude holku fyzicky obsluhovat v jejích potřebách, než aby jí učil samostatnosti a podráží mi tím nohy.
Co se týká učení, tak naposledy se mnou spolupracoval, když se učila na nočník, protože to musela být věc domluvy.
Jinak veškeré psychické vzdělávání je na mě, on prostě tohle ignoruje a čeká, že se to jako všechno samo.
Ve skutečnosti vím, co čeká, proč by se s ní nervoval, když si může užívat toho pěkného a ne ty nervy. Těm nervům se obratně vyhýbá a nakonec k procesu jejího učení zaujme permanentní postoj, že dělám z komára velblouda a víceméně z jeho chování vyplyne, že najednou umí nějaké věci, ale co to dalo práce jí to naučit, o tom se už nesmí mluvit.
Bohužel ona podědila i jeho negativní povahové rysy. Ten salámismus má po něm. On není vysloveně flákač, jak říkám, i doma se v domácích pracech zapojí, ale obratně se vyhýbá zařizování věcí, které přinášejí nervy nebo jsou zdlouhavé.
Proč taky ne, když na to někoho má.
Nehledě na to, že co vyřídím já, jakoby se vyřídilo samo. Co udělá on, okolo toho udělá strašný humbuk, jak je skvělý.
Dneska to tak vidím, i když nejsem ve všem prvotřídní, že jsem měla geny zkřížit s někým jiným, protože si vybrala zrovna z něj ty nejnešťastnější vlastnosti. Když má tyhle vlastnosti dospělý, dá se to, protože už má svůj životní styl. Ale když má tyhle vlastnosti dítě, že se učit nechce a přitom se toho ještě musí tolik naučit, je to na mašli.
A on, i když to na něj nesvádím, odmítá se tím zabývat. On jí třeba vezme na procházku, do cukrárny, zařve, aby si uklidila pokoj, ale první jeho počin, co se týká jejího vzdělávání byl ten, že jí v poslední době začal číst pohádky před spaním.
Ve výsledku já si připadám jako biřič, který honí, buzeruje, nervuje se a on líže smetanu. Respektive dělá věci, kolem kterých nejsou nervy, sice můžou být fyzicky unavující, ale nervovat se on nebude.
Promiň, že jsem se tak rozepsala, ale doopravdy mi tady u toho začaly téct slzy, protože když si představím dalších podobných 12 let do její plnoletosti, mám chuť od toho utéct.
Navíc je mi už dneska docela jasné, že nejen, že můj podíl neuznává on, ale jednou je docela dobře možné, že dcera bude mít lepší vztah k němu, právě proto, že já jsem jí neustále do něčeho nutila, usměrňovala, kdežto on ne. Přijde mi to strašně líto a jako prohra a úsilí na nic. Kdybych neměla to svědomí a nechala jí růst jako dříví v lese, asi by pak měla větší problémy, ale já si šetřila nervy s ní i s ním. Nakonec ještě jednou sklidím negativní plody svého úsilí.
Ne, že bych se s ní nemazlila nebo tak, ale to, že se musím věčně rozčilovat nebo jí do všeho strkat už nějak zastiňuje ty lepší stránky. Taky být jí teprve dva, byla bych ještě čilá a takhle psát by mě nenapadlo, po zkušenostech s její povahou už tu budoucnost vidím dost černě. A ještě se handrkovat s ním, protože on jí chce vidět jako princeznu a úmyslně popírá realitu, protože nechce přiznat, že ho nervování s ní nebaví a že se mu chce vyhnout. Po práci prostě chce duševně relaxovat a naprosto nic negativního k sobě nepustí. Někdy si říkám, v čem je ta rodičovská láska, jestli v tom, že jí kupuje bonbóny, nebo v tom, že já se s ní handrkuju, přestože bych se na to nejradši vykašlala.