Jak naučit sedmileté dítě pořádku?

Jdu si pro radu, protože už jsem zoufalá. Sedmiletou dceru vedu od mala k pořádku, ale v podstatě by se dalo říct, že to nezanechává žádné stopy. Spíš se to s lety zhoršuje, protože u menšího dítěte by se dalo ledacos svést na to, že "... je ještě malá...", teď už to nejde.
Já nejsem nějaký extra puntičkář na pořádek, ale co dělá ona, je pro mne nepochopitelné. Vysvlečené oblečení nechá poházené po pohovce. Když jí něco spadne ze stolu či židle, nikdy to nezvedne, je schopná to nechat uprostřed místnosti a třeba celé odpoledne překračovat. Mám pocit, že ty věci snad nevidí. Tisíckrát už slyšela, co má a nemá dělat. Ví, kam co patří, umí věci poskládat, uložit, od mala je k tomu vedená. Jenže je nevidí a nechce vidět. Nepomáhají odměny, zákazy, motivace, osobní příklad, společný úklid, sliby, tresty, nic. Myslím, že už jsem vyzkoušela snad všechno.
Když řeknu, že půjdem tam a tam, až bude mít uklizeno, tak zpanikaří, že to nestihne, nezvládne, neudělá a místo toho, aby si trochu pohnula, tak ji to úplně paralyzuje, sedí uprostřed místnosti a brečí, že to nedá. Když uklízí, tak si jednak s každou věcí začne hrát, takže roztahá ještě víc věcí než předtím, anebo přenáší věci z místa na místo a neukládá je tam, kam patří. Výhružky typu: "nepůjdeš spát dokud nebudou uklizené hračky" nefungovaly nikdy, seděla nad tím tak dlouho, až už prostě musela jít do postele, protože ráno brzo vstávala do školky. Oblečení si není schopná skládat na hromádku, ale různě ho pohazuje, takže ho druhý den nemůže najít a vytáhne další. Mnohokrát jsme uklízely spolu, aby viděla, co kam dávat, jak postupovat, aby byl úklid rychlý, efektivní, aby měla pak víc času na hraní a hlavně všechno našla Bez efektu. Už opravdu nevím.
Je u nás kvůli tomu spousta hádek a napětí a už toho mám plné zuby.

Ráda bych, aby aspoň nějaké základy měla naučené. Nemusí být všechno pünktlich, ale kdo bude chtít být s takovým bordelářem? Proč by měl zbytek rodiny překračovat její věci nebo si musel nejdřív odklidit sedačku, když si na ni chce sednout. Už teď má problémy ve škole, každou chvíli něco nemá, hledá, zapomene, nosí kvůli tomu poznámky, které obrečí, ale zlepšení stejně žádné.
Je vůbec šance, že když se s ní budu rozčilovat další rok, dva, tři, pět, že se to zlepší? Nebo mám rezignovat, ušetřit si nervy a nechat ji být? Binec bude stejný, ale nebudou pořád nějaké hádky a naštvání? Je šance, že jí to v nějakém věku samo naskočí?
Spíš se obávám, že se to s pubertou ještě zhorší, to se pak asi odstěhuju do sklepa