Re: Chození ven

To je téma přesně pro mě a díky za něj. Lituju, že před barákem už léta hřiště nemám. Sedmiletou bych v takovém případě pustila. Sama jsem chodívala ven od čtyř let, ale to byla jiná doba. A taky to tu vypadalo jinak.

Retro odbočka: Mezi okolními domy byla čtyři hřiště, na něž bylo od nás vidět a na nichž se dalo hrát, zatímco teď je místo nich parčík bez herních prvků. Nejvíc asi lituju zlikvidovaného brouzdaliště - v parných dnech jsme neustále lítali pod tryskající vodou nebo se slunili na dekách poblíž. Kus dál několikero pískovišť s houpačkami, kolotočem, zídkami, skluzavkami, dřevěnými i kovovými prolézačkami a hrazdami, asfaltové plácky pro hraní vybíjené a čmárání skákacích panáků. I klepače na koberce jsme hojně využívali (hraní "Nohovky", "Hloupé kuchařky" apod.)
Odmala jsem byla skoro pořád venku, téměř za každého počasí. Moje děti tohle nezažívají a nechtě z nich mám skleníkové kytičky, protože se ven dostanou v nejlepším případě na pár hodin denně. Samotné děti na hřištích tu vídám tak možná od 8-9 let věku, a i to jen málokdy - i takto staré děti odvádějí rodiče a prarodiče ze školy a pak je na hřišti hlídají. Zatím taky nemám odvahu pustit sedmiletou mimo dohled a doslech, o čtyřleťákovi nemluvě.

Paradox je, že zatímco mě táta kdysi litoval, že jsem "dítě sídliště" a neznám prázdniny, jaké zažíval kdysi on na vsi u dědečka, já mám pocit, že jsem měla dětství, co se venkovních aktivit týká, výborné a nesrovnatelně lepší než teď zažívají moje děti, které se se mnou dostanou na procházku a k lítání po hřišti tak max. na 2 hodiny denně (protože déle na hřišti s nimi nevydržím).