Re: Opakovaný samovolný potrat

Milé ženy, obracím se k Vám s potřebou ženského sdílení, přestože příspěvky, které tady k danému tématu čtu jsou dva roky staré. Je mi 36 let a před třemi týdny jsem ve 12tt prožila druhý samovolný potrat se vším všudy. Už dvakrát jsem své mrtvé miminko chytila doma do dlaní. Vzpamatovávám se z toho zážitku, ale jde to pomalu. Mám návaly smutku, poté vidiny, že zase bude dobře. Potkávám těhotné ženy a nemůžu se s nimi radovat, mají něco co mě (snad zatím) není dáno. Mám se jako na houpačce, rozhodně lépe po těle i na duši, stále ale emočně pod pokličkou, tak nějak. Upřímně se cítím občas úplně strašně. Je těžký být netěhotná poté co jsem těhotná ještě nedávno byla, je to šok pro tělo, mysl, srdce i duši. Celý svůj život jsem nasměrovala k tomu, že v říjnu budu máma, ať to bude jakkoliv, že se mi narodí dítě, byl to můj svět, mé momentální všechno, mé myšlenky šly tím směrem. Teď najednou nevím co bych, pořád se cítím těhotně i když v břiše cítím jako bych byla vylitý kýbl. Moc mi nejde pracovat, nemůžu se setkávat s lidmi, nebaví mě to. Potřebuju si to odprožít. Nikdo krom ženy, která to prožila to nemůže dost nacítit a pochopit a já tím nechci nikoho zatěžovat a ani nemám potřebu.Pročítám tady příběhy Vás všech ostatních a modlím se za ty nenarozené andělské duše i za bolest nás všech. Občas se mi vyjeví ten zážitek, jak jsem to své mrtvé dítě měla v dlaních. Vím, že to jednou bude dobré, že svět mi chystá mnohé a já si pro to jednou sáhnu. Teď ale mám pořád mezi prsty zážitek, že tam leželo moje mrtvé miminko a to musí prostě jen čas setřít, tu intenzitu toho prožitku, ten šok, strach. Zrovna teď je to tak, že mi dítě zemřelo a ač to třeba jednou bude tak, že budu mít capartů plný dům, tak to nejde přeskočit. A myslím si, že je to tak dobře.
Podle genetiky se ukázalo, že to byla holčička, zkoumali 5 nejčastějších chromozomatických vad, byla v pořádku. Za týden budou ještě výsledky z pitvy. Když se to stalo poprvé, s přítelem jsme miminko pohřbili na zahradě a zasadili strom. Teď podruhé jsem se rozhodla, že chci mít informace a poslali jsme mimi na genetiku. Rozhodla jsem se vzhledem i k mému věku projít vyšetřeními jestli u mě je všechno v pořádku a příští týden jdu do Gennetu v Praze.
Můj smutek je čerstvý a chci věřit, že jednou budu šťastná máma. Čtu tady příběhy o tom, jak jedna žena potratila 5x než se jí narodilo miminko. Kde vzala tu sílu do toho jít znovu a znovu?
Přeju Vám všem krásné jarní dny a hodně požehnání!!!
K.