Konkrétní radu nemám, chtělo by to víc informací a to už je v podstatě na nějakou konzultaci, jak už tu někdo radil. Co bych zkusila já -podívat se na to jako na celek -tj. včetně nás dospělých, co děti vidí na nás, na našich způsobech reagování, jestli zde by nebyl nějaký prostor na změnu. Protože změnu u dětí můžeme vyvolat jen my dospělí (nám to vadí a my jsme schopni nějakého nadhledu, co že se to vlastně děje). Už tu padaly docela praktické nápady (separace, tiché hry = něco, co ale musíš spustit ty).
Zkusila bych se důsledně a nejlépe po domluvě s manželem věnovat tomu, kdy jsou okamžiky (opravdu i chvilky -5 minut třeba), kdy děti si hrají tak, že je to z tvého pohledu OK - a na ty upozorňovat jak je tím, že je odměníš (oceníš je, řekneš, jak to bylo fajn, jak se ti to líbilo, jak ti to udělalo radost, že dokázali cosi....). A druhá položka - ta už je náročnější - co jsem pro to udělala já (manžel, spolu s manžzelem), že byli takoví, že nehlučeli nebo hlučeli přiměřeně
Dokázala jsem je nějak stopnout dříve než to přerostlo únosnou mez? Odvedla jsem třeba jejich pozornost k něčemu jinému? Mohla bych tento postup zopakovat i jindy? Když nás příště bude čekat zátěžová situace, co bych mohla udělat preventivně s těmi zkušenostmi, co se kdy aspoň na chvilku osvědčilo? Fakt může jít jen o chvilinky, jestli vůbec jsou, co mají společného, jak kdo je podpořil, aby byly a mohly zhnovu být atd.
Totiž aby to nebyly jen vyhrůžky, zákazy - ty sice taky fungují, ale moc nemotivují a čšasem se "okoukají", děti si rychle zvyknou a přestanou to brát vážně. A taky to kazí atmosféru. Jinak kdybys uvažovala o nějakém odborníkovi, tak by mi přišlo fajn zkusit videotrénink interakcí, to je velmi respektující metoda. K tvým dětem - je možné, že oba bojují o pozornost a o své místo na slunci? Možná bych zkusila nejen je separovat, ale každému zajistit chvilku denně, kdy jsem pouze s ním a pro něj.Ale třeba je to mimo mísu, jen mě to teď napadlo.