Chtěla bych být naší kočkou

Jsem doma a nikdo o tom neví. Že se dítě fláká bokem a myslí si, jak jí to projde, páč maminka je na odpolední, to jsem tušila. Ale normálně nestačím zírat, co kočka.

V době, kdy jindy odcházím na bus, jsem usnula na gauči. Takže kočka z podubrusu (spí na židli u jídelního stolu schovaná za ubrusem) zaregistrovala obvyklé ticho. Ale ten úlek, když zjistila, že jsem doma......... Ty oči, ten vyjevený pohled pak chodila, blíž a blíž až pak packou zkoušela jestli se hnu. Když se panička nehýbala tak zaťala drápek, čímž zjistila že nejsem mrtvolka.... pak mi vynadala, jako že CO TU RUŠÍŠ PANIČKO no ale když už tu jsi TAK KOUKEJ VYNDAT ZE SKŘÍNĚ DOBROTU a protože teď jen ležím a čtu a neruším její veličenstvo, asi provozuje to co normálně. Nejdřív zvizitýrovala celej byt, pohrála si postupně s volně loženýma gumičkama a sponkama do vlasů, poležela postupně na všech postelích a klecích s morčaty, pacičkou prověřila všechna dvířka o kterých ví, že za nima je jídlo, vyzkoušela zda neprotáhne skrz klec ven morče (ne, ale packou je podrbala) zda jsou dvířka dobře zavřená (ano, ale hodila po mně vyčítavý pohled jako že paničko já bych si s ním tak moc chtěla hrát, ty jsi ale zlá) procpala se do skříně a upelešila na taškách, a nakonec se usadila na okně a sleduje střídavě ptáčky a gauč, kde se rozvaluju. A protože už se blíží čas, kdy normálně chodí domů páníček, začíná poslouchat kdo chodí po chodbě (aby se náhodou nerozeběhla vítat zbytečně)

No nemá to ta naše kočka náročný, takhle na všechno dohlížet?