Vybíjení si vzteku na mladším sourozenci

Dcera 1. třída téměř 7 let se podle nás dosud zcela nesrovnala s přítomností přesně o 2 roky mladšího sourozence (a to už bude 5 let !), navíc se jí čím dál více stupňují její záchvaty vzteku. Ten si vylévá na mne (funguji jako emoční hromosvod) a bohužel v podstatě vždy fyzicky i slovně na mladším sourozenci. Na manžela si tolik nedovolí, na mne jen řvaním, vyplazováním a slovně (fyzicky již ne, jelikož to je jediný moment, kdy má okamžitá reakce - fyzický trest mohu potvrdit měl a má ten správný účinek, nikdy jindy neměl u nás fyzický trest výsledek, naopak se pak vztek, řev jenom stupňuje a opakuje dokola, takže toto jsme zkusili a dělat dál nebudeme, stejně jako třeba do sprchy při záchvatu, to jsme také kdysi zkusili jednou a vícekrát nebudeme). Babičku dokáže vypsychovat takovým způsobem, že k nám nechce pak zase x-dní kvůli ní přijít, když je babička u nás, tak si prostě na ni "zasedne" a je hnusná vyložene na ni (případně opět k tomu ještě mladší sourozenec). Jinak ale v cizím prostředí - školka, škola, apod. je z ní naopak tichá puťka, která ani neumí nahlas promluvit.
Při jejím vzteklém záchvatu nic nezabírá, snažím se na ni vždy klidným hlasem (ale občas samozřejmě taky ujedu, nejsem prostě robot) mluvit, říkat že ji máme rádi, zkusit s ní promlouvat - samozřejmě nanic. Mám tendenci ji vzít do náruče, potulit - to nesnese absolutně, ačkoliv jinak se ráda tulí, vždy fyzický útok z její strany a ještě větší řev. Jediné, co nějak zabírá a jak to vlastně řešíme je, že ji prostě pošlu do jejího pokoje dokud se neuklidní. Přijde někdy po čtvrt, někdy po půl, někdy až po celé hodině (samozřejmě se tam trochu vyřádí, okopané dveře by mohly vyprávět) a je naprosto v pohodě, se sourozencem řádí, dělají spolu neplechy, normálně si hraje, komunikuje, směje, prostě opět normální holka. Bohužel se to ale začíná poslední měsíce stupňovat, je to každý den kvůli blbostem, nebo prostě její "blbé" náladě, kterou si vylévá na okolí a z toho zase naprosto pohodová holka, která s námi řádí, blbne, hraje si, zpívá, směje. Od malička je emočně labilní, nesnesla změny prostředí, školku nedávala ani ve 4 letech (musela jsem brát po obědě a i tak to brala málem jako trest, než si zvykla), od narození nesnášela mužské pohlaví, teprve tak ve 3 letech konečně přijala na milost dědečky, moje bratry apod.. Mohla bych pokračovat, ale co tím chci říct - vím, že má asi nedozrálou nervovou soustavu, je úzkostná a tak to beru a snažíme se všemožně ji ukazovat lásku a vím, že bude líp. Kdyby bylo jen na mne a manželovi, tak to přežijeme (případně si na balkón zasadíme takovou tu rozvětvenou zelenou kytku ). ALE jde mi o mladšího sourozence, který tím prostě trpí. Nejde o fyzické útoky z její strany jako takové, s tím se v pohodě popasuje, v podstatě fyzicky jsou si již rovni a navíc to není jen tak žádné tintítko. Ale on ji neskonale miluje, pořád si nedá říct a i když je na něj šíleně hnusná, řve mu do obličeje jak je blbej hnusák a ať vypadne, že ho nechce, nemá ho ráda, tak za ní pořád jde i do toho pokoje, sedne si a jen tam sedí a nechá si od ní všechno líbit, nechápe co se děje, proč ho nechce (já mu vysvětluji, že za ní nesmí v ten moment chodit, že ji musíme nechat tam v klidu odehnat tu vzteklinu). Nebo se při jejím záchvatu začne chovat trošku divně - je na něm vidět, že neví, co s ní je, jak se má s tím popasovat, chce ji nějak pomoct, vše hrozně vnímá... Nechci, aby tím trpěl, aby si z dětství odnesl nějakou jizvu na duši. Máte prosím někdo něco podobného, zažili jste, nějaké rady, nebo třeba jen povzbuzení ? Děkuji...