Katko, ano, taky jsem vždycky toužila po psovi.
Nebrečela jsem, neloudila ani nežadonila, protože jsem věděla, že by mi to nebylo nic platné. Ale strašně jsem po něm toužila a byla jsem hrozně smutná. Hrávala jsem si, že psa mám, "vodila" jsem imaginárního psa na imaginárním vodítku, dávala mu jíst a pít.
Chtěla jsem ho víc, než brášku
.
Pak se mě mojí nevlastní babi zželelo a dala mi malého černobílého pekinéze k vánocům...bohužel u nás vydržel týden. Tvrdili mi, že ho dali pryč, později, že se udusil kostičkou a že mi to nechtěli říct. Bylo to hrozné zklamání. To mi bylo asi 12.
Pak následovalo ještě jedno psí zklamání, také jsme měli psíka asi 14 dnů.
O dva roky později otčím našeho dalšího psa - malou kólii - přejel autem.
No a nakonec jsem si psa prosadila, to už jsme měli domek a kotec...ale bylo to s tím, že jsem se musela starat úplně sama. I boudu jsem mu vyrobila
. Bylo mi asi 15. Zajišťovala jsem pro něj vše včetně krmení za svoje, maso jsem nosila z jatek v igelitce a smrděla s ním v tramvaji. Byl to NO, takže jsem byla pořád na cvičáku. Byl to tenkrát můj život.
Chtěla jsem říct, že touha po psu mě prováděla celé dětství a nechápu rodiče, proč mi aspoň malého pejska nedopřáli, byla jsem hodná, zodpovědná a starostlivá, jinak naprosto nenáročná.
Žádné jiné zvíře, které se mi snažili podstrčit místo psa, jsem nechtěla.
Jen psa.
Jsou malinká plemena, která nejsou obtížná, náročná na nic a nelínají. Patnáctiletý syn si pořád "hraje" s naším bílým "smetákem", spí spolu, když někde je, těší se na něj domů, opečovává ho.
Rotwailera bych teda dítěti nedala
.
Myslím, že ta práce kolem pejska za ten splněný sen a naplnění stojí...