Pohled adoptivní matky

Vnesu asi trochu jiný pohled. Mám dítě adoptované, je mu necelých 18, takže ač sklizeň není definitivně ukončena, něco se už rýsuje.
Je na něm vidět, že osobnost je opravdu výsledkem interakce genů a prostředí. A nikdy není jisté, jak to dopadne.
Něco má syn jednoznačně vrozené, něco od nás. Rozhodně neplatí, že to dobré je výchovou a to horší jsou geny, tak jednoduché to není.

Znám osobně i zprostředkovaně víc rodin s přejatými dětmi a dospěla jsem k závěru,, že geny výchova nezlomí, ale prostředí má dost velký vliv na to, jakým způsobem se geny projeví. A u biologických dětí je to asi svým způsobem podobné, ovšem s tím velmi podstatným rozdílem, že člověk vychovává "své" a partnerovy geny. A není tam vliv deprivace, s kterou se u přijatých dětí musí počítat.
Romány už psát nebudu, máš-li zájem napíšu víc, sem, nebo mailem>
Rok kohouta považuji za "povinnou literaturu" pro adoptivní rodiče.