Re: porod je bolestivá, hnusná záležitost

Začalo to tím, že mě v tebou opěvovaném Podolí odmítli, že již mají plno (to chápu, nejsou nafukovací). Soukromí na sále pak už v Praze má jenom Krč. Byli jsme se tam podívat, PA to tam vychvalovala do nebes, mj. říkala něco v tom smyslu, že v Podolí sice mají moderní barevná křesla, ale oni zase neodmítají rodičky, ani kdyby měly rodit na chodbě. Pak mě odmítli přijmout na předporodní kurz, že mají plno. Pak jsem se jela po 32. tt. zaregistrovat (na to měli vyhrazený jeden den v týdnu, interval jedné hodiny). Přijela jsem uprostřed toho intervalu a odmítli mě zaregistrovat, že ten den mají sestry školení, tak se registrovalo jen do půl. Na druhý pokus mě zaregistrovali, ovšem přijela jsem v noci k porodu, a když pominu, že sestra byla nepříjemná a houkla na mě, co tam jako dělám (na zvonek nikdo nereagoval, tak jsme šli přímo k sálu), odmítli mě přijmout. Že mají stopstav - plné šestinedělí. Měli 3 ze 4 sálů volné a na tom čtvrtém odpočívala žena po porodu, tedy neměli do čeho píchnout, ale vydedukovali, že když jsem otevřená na 4 cm a jsou tři hodiny, porodím do šesti hodin, v osm půjdu na pokoj a do té doby se žádné lůžko neuvolní. Byla jsem zoufalá, voda mi odtekla ještě před kontrakcemi a bolestí jsem lezla po zdi, muž čekal v čekárně a jenom sledoval, jak si mě posílají z ordinace na monitor a zpátky, a když jsem mu po hodině řekla, že jedeme pryč, že mě nepřijmou, málem to s ním seklo. Zeptala jsem se, jestli nám dají sanitku, že do Motola netrefíme, nikdy jsme na té straně Prahy autem nebyli, prý ne. Takže jsem se svíjela v autě a muž listoval v autoatlase, cestou jsme samozřejmě několikrát zabloudili... V Motole jsem se belhala přes celý areál, nevěděli jsme, kde přesně tam je porodnice. Tam nám otevřela moc milá sestra, proti té čůze v Krči byla jako anděl, ale bohužel pak zmizela. O Motole jsem nevěděla vůbec nic, nebyla to varianta, kterou bych zvažovala, ale jeli jsme tam, protože další možností už byly jenom zlověstné Vinohrady. Že by mi v Krči dali papíry, abych tam nemusela všechno vyplňovat uprostřed porodu znova? Kdepak, a stejně by možná vadilo, že nemají ten správný hlavičkový papír. Takže mi znova dělali monitor a znova ze mě loudili anamnézu, sestra na mě vrčela, ať nezdržuju, když jsem s odpovědí čekala, až odezní kontrakce. Pak přišla doktorka a ptala se mě na všechno znova, ne, nemohla si to přečíst, a ano, nutně potřebovala znát titul a povolání otce dítěte. Ten seděl zase tak hodinu v čekárně a čekal, jestli mě třeba zase nevyhodí... Abych to zkrátila, soukromí v Motole bylo nulové. Byl tam jeden velký společný porodní sál s křesly oddělenými zdí, pohybovala se tam spousta lidí, během porodu se vystřídala směna, no odhaduju to na dvacet třicet lidí. Možnost pohybu také téměř nulová - měla jsem tam tu svoji kozu, mohla jsem být na ní nebo leda na podlaze, nic útulného. Respektovali, že nechci oxytocin, analgetika, epiziotomii, ale jakmile jsem požádala, aby ze mě sundali monitor, který stejně snímal blbě, protože nedokázali ty sondy pořádně umístit, donesli mi negativní reverz a s vážnou tváří sdělili, že ohrožuju svoje miminko. Miminko bylo velmi statečné, sice nedorotovalo, jak jsem se nemohla hýbat, nemělo dostatečný manévrovací prostor, ale divím se, že se v tom stresu, nepohodlí a frmolu ten porod úplně nezastavil. Ale ani nepostupoval, souhlasila jsem s jakýmsi spasmolytikem, nechala se vmanilupovat do polohy na zádech a s nohama ve třmenech (prý na to potřebují vidět) porodila. Ještě jsem stihla říct, že chci dítě položit na tělo, takže když ho střelhbitě šmikli a pediatr s ním už už uháněl pryč, porodník ho zastavil a dali mi ho - no ale na kolik, možná tak na deset, patnáct vteřin? No aspoň něco... Pak že ho odnesou na ošetření, hnala jsem muže, ať jde za ním, ale on se bál, protože říkali, že vykrvácím (to asi jen tak plácli, protože jsem opět odmítla oxytocin). Odnesli ho, umyli, dali do krabice, já bych ho prý upustila. Mě šili, to bylo taky něco, no v té poloze se to nemohlo obejít bez velkých ruptur. Mrňous ležel vedle mě v krabici a já byla tak zblblá, ponížená a vycukaná, že jsem se bála sáhnout do ní a vzít ho aspoň za ruku. Můžu? Nevynadají mi zase? Pak ho sebrali a zafačovali, dali manželovi, a pak asi po hodině mi ho velmi nepříjemná sestra přinesla přiložit. Řekla jsem jí, že ho chci nahého tělo na tělo, a ona zavrčela, že to tedy v žádném případě, sáhla mi do výstřihu, velmi bolestivě chňapla za prs a připlácla k němu ústa mimina. Bolelo to jak čert, ale byla jsem ráda, že ho mám chvíli u sebe. Trvalo to asi tak minutu dvě, odpojila ho a zase odnesla. Měla jsem strašné sucho v ústech, ale zakázali mi dvě hodiny po porodu pít, muž mi tajně dával cucnost vody z petlahve. Pak mě odvezli na šestinedělí, po dvou hodinách mi ho přivezli přiložit, ale nechtěli mi ho nechat, že bych mohla omdlít a upustit ho. Po dalších dvou hodinách jsem je ukecala a už mi ho nechali, ale - mohla jsem ho mít u sebe v posteli jen při kojení, jinak ne (spadne, zalehnu ho, chytne infekci). Nosit ho v náruči? Když pominu, že jsem sotva mohla chodit, kdepak, spadne, na to tady máme vozíčky. Před každým kojením a po každém kojení lézt z metr vysoké postele a zpět, abych ho zvážila, aby mě mohli následně buzerovat, že vypil málo a že musíme dokrmovat, a to i když vypil málo ne že by nebylo, ale že nechtěl, nebo když chtěl pít méně a častěji, což se ale nesmí, jen pěkně podle tabulek a ne častěji než po dvou hodinách. Přitom tam všude plápolaly letáčky laktační ligy a tam se psalo neomezovat délku a frekvenci kojení. A dril. Ledovat a sprchovat hráz studenou vodou 10x denně. A frmol - uklízečka, sestra - teploměr, sestra - tlak, sestra - léky, jedna vizita, druhá vizita, sestra to a sestra tamto, žádný klid, žádné soukromí. Jak já se těšila domů... a když jsme měli jít domů, vyměnily se směny a na vizitu přišla osoba, která nás odmítla propustit, protože synáček bojkotoval jejich tabulky, že x dní staré dítě musí při jednom kojení vypít minimálně x ml (bez ohledu na to, jak často pije, tedy kolik toho vypije za den celkem). Klesla jsem na samé dno a šla si za ní vybrečet propuštění, poníženě snášela její urážky, jako jaké mám vzdělání a kolik mám dětí a že doma jistě nemám kojeneckou váhu a že ty dnešní matky jsou tak nezodpovědné. Otravovala jsem ji tak dlouho, až svolila, ale nechala nás na chodbě dvě hodiny čekat na propouštěcí zprávu, už jsme byli sbalení a oblečení, syn plakal, měl hlad, ale já ho neměla kde nakojit, protože už jsem neměla lůžko a sednout jsem si nemohla ještě čtvrt roku.

Takže nejdřív jsme se museli vnucovat, pak jsme si zase museli vynucovat propuštění a mezitím snášeli spoustu manipulace, citového vydírání, ponižování a drezůry. Ano, bylo tam několik lidí, kteří se chovali lidsky (doktor, který mě šil, lékařka, která byla u porodu, jedna porodní asistentka a jedna nebo dvě sestry... ale těch nepříjemných a arogantních bylo daleko víc, a zrovna v tak citlivé době - při porodu - by neměl být nepříjemný vůbec nikdo.