Já jsem kojící polštář neměla, nebo možná i měla, ale nepoužívala a to jsem kojila
.
Kočárů jsem zkusila pár, protože moje původní představa, jak s tím naším tankem vydržím v pohodě, dokud budou holky kočár potřebovat, vzala rychle za své
. Stejně tak představa o jedné společné postýlce. Jendna z dvojčat se potřebovala tulit, hodně a pořád (i z inkubátoru si ji sestřičky braly do náruče, protoče uvnitř jen řvala a řvala, v náručí byla v pohoodě, naučené to neměla, při svých 1,4 kg byla ráda, že je...), druhá naopak potřebovala svůj prostor a v dosahu ségry nebyla schopná spát.
A ještě ke kočáru a postýlkám....u dvojčat ani ne, ale u nejmladší, kdy jsem si říkala, že po třech dětech mě nemá co překvapit, se ukázalo, že zrovna kočár a postýlka a lehátko a šátek jsou naprosto zbytečné věci. Kočár nesnesla dva měsíce vůbec, postýlku jsme mohli vynechat úplně, do roka tam spát odmítala, a pak už zase mohla spát kdekoliv, v tu dobu měly starší holky společnou matraci, tak chtěla s nimi. U třech mladších jsem používala lehátko na koupání, u téhle vůbec.
Jo, u dvojčat jsme vlastně používali sedátka do vany, u jednoho dítěte úplně zbytečná věc, ale u těch dvou se to fakt hodilo, i když jen na hodně krátké období.
A ještě jsem neměla přebalovací pult, jen pevnou podložku, co se dávala přes postýlku (u té nejstarší). U dvojčat jsem vše dělala na posteli nebo na zemi, včetně cvičení Vojtovky, u nejmladší pak taky, vyhovovalo mi to víc, než u všeho stát.
No a lahvičky, nejstarší a dvojčata měly nejobyčejnější plastové s normálním silokonovým dudlíkem. Klasický dudlík, také silikonový, měla jen nejstarší, dvojčata se bránila všemi prostředky a že jsem to zkoušela jim ty pusinky ucpat
. Nejmladší nevzala do pusy nic, co nebylo prso, a že jsem to taky zkoušela, když jsem měla zdravotní problémy. Vřískala celý den, ale ani stříkačkou, ani lahvičkou, ani lžičkou jsme do ní za den nedostali víc než 30 ml mého mlíka (umělé dávila a plivala), takže jsem to vzdala a prostě to protrpěla. Já tedy jako dítě byla v tomhle stejná, od narození krmená lžičkou, protože dudlík do mě nedostali.
Těch lahviček jsme u dvojčat měli tak osm, z toho nějaké malé, ty jsme pak používali na čajíčky. Přes den jsme lahvičky vymývali a používali opakovaně, večer jsme je vyvařili v hrnci. Holky v noci krmení odmítaly (i přes nařízení z porodnice se prostě nedaly probudit). Plus tedy jedna pak měla období, kdy chtěla jen kojit, takže jsem z lahvičky krmila vlastně jen jedno dítě. Nejvíc lahviček najednou to chtělo, když se šlo někam ven, na návštěvu nebo delší cestu, doma si člověk vystačil s jednou velkou na mlíko a jednou malou na čaj pro každou.
A to mě tak napadlo, s tou lahvičkou na čaj je potřeba počítat od začátku. Když je dítě na UM, musí pít i něco jiného, UM nestačí. Je to v tu chvíli jen jídlo, není tam to "přední mlíko na žízeň" jako při kojení. Tohle mi nikdo neřekl a holky pak měly dlouho zácpu a problémy s vyprazdňováním, než jsem jim začala dávat čaj.