Vede chválení opravdu k rozmazlenosti?
Nebo naopak, k tomu, že člověk, jehož úspěchy a pokroky, byť třeba nepatrné, byly zaznamenány a kvitovány s uznáním, získá důvěru v sebe a pak ho pochybnosti o sobě v životě nebrzděj?
Já si myslím spíš to druhý, ale nemám k tomu dost velkej relevantní vzorek, kterej by mi to potvrdil, tak se ptám vás.
Aby bylo jasno, chválením nemyslím nekritickej obdiv, ale upřímný uznání, že ten člověk udělal v něčem pokrok, i když jen malinkej, a že se mu něco povedlo, třeba jen malýho.
Myslím si totiž, že se celej život vlastně skládá z těch malejch krůčků, a že pokud člověk není schopen ocenit ty malý a "hodný toho" mu přijdou až ty velký, tak se k těm velkejm často ani nedopracuje, protože ho brzdí vlastní nedoceněnost a frustrace z toho, že to velký nejde hned a to malý přece nestojí za řeč.
To jsou drobný pokroky dětí, ale třeba i to, že ocenění si zaslouží i taková "maličkost" když upečem buchtu/manžel vytře schody, a kdo to považuje za příliš malý, aby to stálo za zmínku, se podle mě o něco důležitýho připravuje.
A když se koukám zpětně, tak vidím, že abych se začala snažit, tak na mě platila jen pozitivní motivace, skoro nikdy negativní. Když jsem měla pocit, že mi něco jde nebo se mi to povedlo, tak i když to byla drobnost, tak mě to hodně "nakoplo" v tom pokračovat. Třeba si dodneška pamatuju obrázek, se kterým jsem si dala práci asi v 6 letech a maminka mně ho pochválila a pověsila si ho na viditelný místo a visel tam strašně dlouho.
Snažím se chválit, když to jen trochu jde. Ne že bych v tom neměla mezery, jak pokud jde o mě, tak o druhý, ale vím o tom a snažím se.
A co myslíte vy? Mám pravdu s tou teorií o tom, že z člověka, kterýmu bylo vyjadřováno uznání (přiměřený, ne nekritický), vyroste někdo, kdo má v pořádku sebevědomí, nebo je pravdivá spíš ta teorie, co padla ve vedlejší diskusi, že se tím člověk jen rozmazlí a není s ním pak k vydržení?
Odpovědět