j. a.s.,
přesně tak, a tady si myslím, že by se mohl hodit ten psycholog (aby té matce pomohl zorientovat se ve vlastních pocitech a - jelikož asi bude mít nějaké informace o tom, jak tyhle věci fungujou - ji navést tak, aby třeba toho potomka pokud možno nepoškodila.
Já v tomhle nejsem reprezentativní vzorek, protože jsem své rodiče znala a přišla jsem o ně "až" v pubertě, takže jsem v tomto směru neměla žádné nejasnosti, a taky nejsem adoptovaná, ale od té puberty se o mě starali moji pěstouni
, takže jsem od začátku "věděla, na čem jsem", ale přesto jsem měla velmi intenzivní pocit, že se pro klid svý duše potřebuju "odstřihnout" od toho, co bylo, a soustředit se na to, co bude, a to včetně lidí, de fakto se vlastně nestýkám s nikým, kdo mě znal za života mých rodičů, byl to hodně ostrej střih, jako bys naroubovala na strom novou větev. Vlastně jako by jeden život úplně skončil a navázal na něj novej.
Těžko se to popisuje, ale myslím, že z toho vyplývá, že to má aspekty, který si někdo, kdo to nezažil, vůbec nedovede představit, jako já si neumím představit, jaký je to u někoho, kdo je adoptovanej, má to tak odmalička a má to tak ne proto, že by rodiče umřeli (což je sice blbý, ale svým způsobem úlevný v tom, že to nezpochybňuje to, že tě měli rádi), ale protože se Tě z nějakýho důvodu "vzdali".
A teď, co takovej člověk potřebuje a co mu pomůže víc - vůbec se s tou minulostí nekontaktovat a soustředit se na tu novou, naroubovanou větev? Nebo naopak vědomí, že když se ho ta máma vzdala, tak to nebylo proto, že by on byl tak špatnej, ale protože byla sama v hnusný situaci, kdy neměla moc možností na výběr a všechny byly blbý, a že to vyhodnotila tak, že aspoň jemu dá šanci na lepší život?
Fakt nevím, a proto si myslím, že je na místě supercitlivej přístup (proto ten psycholog), a že v případě pochybností by ta matka měla radši poškodit sebe (tím, že se vzdá uspokojení ze setkání s tím dítětem) než to dítě (pokud by mu to mělo otevřít nějaký starý rány).