Re: já už dál nemůžu

Jezinko, sleduju tvůj příběh již nějakou dobu. Děti už mám větší, takže na rodinu nepíšu, ale občas sem ze zvyku zabloudím ještě z dob, kdy děti byly malé.

My jsme s manželem na volné noze, ve službách, 15 let. Teda já byla, on stále je. Naštěstí oba dva fakt malí živnostníci, bez dluhů (hypo a leasing na auto nepočítám) a zaměstnanců. Naše pracovní doba byla hodně dlouhá, ale vydělali si slušné peníze a měli pěkný život. Vyhovovala nám svoboda pracovní doby, to, že jsme neměli nárok na žádné dávky v nemoci apod. jsme brali jako daň za svobodu.

Jaro bylo zlé, zasaženi jsme byli oba dva. Můj obor byl resktrikcemi zničen, manželův nezasažen. Já jsem měla tu možnost a obratem změnila práci, jsem teď zaměstnaná, mám tedy jistoty, i když míň peněz a pevnou pracovní dobu, což jsem ze začátku nesla velmi těžce. Ale v práci je super kolektiv, vedení nebuzeruje, ale motivuje a chodím tam ráda. Tím, že mám hodně specifické vzdělání, tak jsem hned naskočila do managementu, protože po tomto vzdělání je poptávka (mám dva doktoráty, každý z trochu jiného oboru).

V minulosti jsme s manželem zažili špatnou investici, kdy jsme přišli o vše. V té době jsme měli 2 malé děti, nárok od státu na nic, kromě odvádění povinných plateb. De facto nezaměstnaný na tom byl o mnohem lépe než my. Smlouvami jsme byli uvázáni od dodavatelů a nebylo lehké se z nich vyvázat. Strašně jsem si v té době vážila lidí, kteří zbytečně nic nekomentovali a jakkoliv nám pomohli.

Proč to píšu? Protože chápu, v jaké jste situaci a chtěla bych vám pomoci. Radu nemám, ale mohu zaslat pár korun každý měsíc a udělám to strašně ráda. Jsem také ze zlínského kraje. Sice vás to nezachrání, ale každá kapka pomůže.