Covidová chandra

Nevím, jak to správně vyjádřit, ale děsí mne, že cítím cosi jako nenávist k lidem, kteří řídí náš stát za této situace.....vidím Blatného, Havlíčka nebo Hamáčka v televizi a chce se mi zvracet.
Nenávidím je za to:
Že mým dětem vzali rok života v normálním světě, ve škole, s kamarády, aktivitami a připoutali je k on-line škole, která je nebaví a má velmi nevyrovnanou úroveň. A že se do školy asi ani letos nedostanou.
Že mi vzali spoustu životní radosti a zálib, že si připadám jako zločinec, když sháním kosmetičku a kadeřnici, protože už to bez nich nevydržím.
Že jsem nebyla skoro rok v divadle.
Že si musím kupovat přes e-shop i spoďáry a dětem bombičky do pera.
Že trávím celý den v respirátoru a špatně se mi dýchá.
Že jsem teď měla Covid, i celá rodina- a byla to prostě normální viróza, tchán o tom ani nevěděl a tchýně má něco jako chřipku( kterou má skoro každý rok, ani horší, ani lepší).
Já vím, že jsou na tom lidi špatně, že umírají..... ale já už prostě nemůžu. Vnitřně . Navenek dodržuju všechno, nesejdu se ani s kamarádkou, jen do práce , na nákup......ta kadeřnice je moje soukromá vzpoura, doufám, že tím upustím páru a přestanu blbnout.....