Re: Mít či nemít druhé dítě po manželově čtyřicítce?

Děti jsou holt geniální...

Můj muž teda sprostě nemluví (to já teda víc). Já někdy mužovi láskyplně říkám, že je blbec. Protože on je velmi specificky vtipný (má takový sarkasticko-ironicko-intelektuální humor), vždycky řekne nějakou hlášku, ze který já padám pod stůl a obvykle to komentuju "Ty jsi blbec" - protože to je něco tak nevymyslitelného a přitom tak geniálního a tak vtipného, že se to jinak říct nedá.

Problém je, že se to od něj učí syn - roky mu říkám, neříkej takový vtipy před ním, bude to opakovat (to se úplně nedá, to je situační humor, ale ten styl) ve škole a budeme chodit na kobereček. No, trvalo to dlouho, vlastně až letos mi to při třídní schůzce třídní řekla (resp. synovi), že ony, jako učitelky, oceňují, jak je vtipný a jaký má obrovský přehled, ale že ne všechny děti to chápou... Tak jsem já (jako v tom vtipu), jí řekla - to má po tátovi, max. je můžu doma seřezat oba No, pak mu vytkla, že má binec v lavici, tak jsem jí řekla, že to má zase po mně

Ale syn teda doma u toho počítače teď v pubertě nadává jak špaček - krotím ho jen, pokud to přesáhne únosnou míru (když to slyším i přes dveře), v běžné řeči to nepoužívá, naštěstí.

Ale, mě tedy často ujedou věty typu - do pr...., kde to je? Taková ta úlevná slova, to jo. Ale vůči jiným lidem ne - max. to je de... nebo krá.. (ale když to oni neslyší - přesně - typicky v autě, nebo když zavěsím nějaký protivný telefon a tak). V přímé řeči s někým bych to nepoužila.