Re: Jsem oficiálně stará

Když jsem měla depresi, tak jsem svůj konec viděla jako vítaný únik před veškerou tou bolestí a bezvýchodností své existence a chtěla jsem už mít od všeho klid. Ale v současnosti nemůžu říct, že bych se na svůj konec nějak těšila. Racionálně vím, že jsem tu splnila, co jsem měla, porodila a vychovala jsem děti, doprovodila své rodiče na věčnost, vystudovala jsem a odpracoval to, co jsem mohla, takže teď už jsem tu jaksi nad limit. Přesto ale ještě nechci umřít, ještě se radují ze života a netoužím nebýt. Spíš mě smrt pořád iracionálně děsí, to, že už nebudu existovat, všechno skončí. Je to zvláštní a pro mě nepříjemný pocit, i když v období deprese to právě bylo úlevne. Věřím, že když se člověk dožije věku, kdy už je nemocný, neschopný se o sebe postarat a jenom přežívá, tak už umřít chce a těší se na to, ale dokud ještě žiju a jsem jakž takž zdravá, tak se mi umřít vůbec nechce. A děsí mě, že už mám před sebou tak málo času.