Doufám, že vám je jasné, že nejde o zeměpisnou polohu, ale příslušnost k politickému celku. Sice v jistém smyslu jen historickému, ale v Americe stále ještě živému.
Vyprávění o tom, jak jsme ho s Clarisskou vařili.
Třešně už ve Washingtonu a jeho okolí kvetou bez ohledu na opozdilou zimu, která ještě dnes v noci pocukrovala trávníky kolem Bílého domu.
(U Charlese Dickense doslova a ne jeden)
Téma vskutku dušičkové, jak nás už naladila Simona. Jinak tu na Rodině nebývá tak časté. Jednou si dokonce postěžovala nějaká čtenářka, že má pocit, že rodinný život je pro nás jen ten s malými dětmi, že končí někde u školního věku. Ale to přeháněla.
Ne, nebojte se! Netahala jsem ji na nějaké spiritistické seance. Ani jsme nehonily skleničku po stole. Ale byla to výprava plná tajemství a dobrodružství. Však víte, jak takové věci děti milují.
Moc jsme se s Clarisskou těšily, jak se vykoupáme v Jizeře. Odmítla dokonce, aby táta s sebou vzal botky do vody na kamínky. Ona je otužilá jako máma a nepotřebuje je.
... a hurikán není povodeň, byť i stoletá.
Když jsme letos v létě dorazili do Prahy a lilo jako z konve, vybavila se mi opět okřídlená slova Antonína Důry z Vančurova Rozmarného léta
Z mého milovaného DIXII zbylo jen teskné blues a srdcervoucí gospel, místo dětského smíchu pláč, místo voňavého jídla hlad a nesnesitelný zápach rozkladu a smrti…
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.