Teď, když Vám mám popsat ony situace a to, jak jsme se cítili, musím se jen smát, přestože právě tehdy se mi chtělo únavou málem plakat.
Učit se, učit se, učit se, tak přesně tato vzletná slova si pamatuji celé dětství. Byla vystříhána z bílé čtvrtky a visela na rudé oponě v naší školní tělocvičně, kde se konala nejedna besídka, soutěž či jiná významná akce naší školy.
Před pár lety jsem slyšela v televizi mluvit ženu, která hovořila o tom, jak je vděčná manželovi, že se s ní poctivě dělí v péči o děti a hlavně, jaký vývoj musela sama prodělat v požadavcích na partnerovo působení.
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívala jsem si v duchu a celá blažená tála tou zvěstí. Hurá, už je to tu.
Když si tak zpětně promítnu svá dětská přání, na mysl mi jich mnoho nevytane. Buď byla tak malá nebo rychle splněna. Každopádně si nevzpomínám skoro na žádné z nich. Až na jedno….
Většina žen vidinu nakupování vítá. Proč si nepřiznat- patřím mezi ně. Přesto mě od určité doby jímá hrůza představím-li si, koho všechno s sebou na ten nákup musím vzít.
Asi jsem se nenarodila jako ta správně ambiciózní matka. Vždy mě nechávalo naprosto chladnou, že ostatní mamči vysazovaly svá dítka jak kytičky do květináčů (na nočník) už od osmi měsíců.
Mám sestru. Vlastně až na prvních šest let mého života, mám ji pořád. Každá jsme jiná a mluvit mezi námi o rivalitě nemá smysl (alespoň jsem si to delší dobu myslela).
Když jsem byla dítětem, stud se vyloženě nosil. Více vyvinuté spolužačky se ve třinácti styděly za svá formovaná poprsí, v patnácti se styděl naopak ten méně přírodou obdařený zbytek skupinky dívek.
Pořádek mám ráda, opravdu. Jen si tak úplně nejsem jista, že musím být já tím, kdo ho každý den dělá. Má rodina by nejspíš kývala svorně hlavami.
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.