Diskuze : Hlavní : Vysoké školy

Já právě myslím na to, že bych byla opatrná v takovém tom maminkovskem žalu, jak ten můj kluk to má těžké. Možná že prostě někde přeťápl nějaké hranice, míru, zvláště pokud jeho kamarádi jsou taky vyhranění a mají specifickou povahu. Bohužel je blbý, že netuší důvod.
Jinak ve škole je primárně kvůli škole. Podpořila bych ho v tom, ať to bere přednášku po přednášce. Kousek po kousku a někde na někoho natrefí určitě.

Zrovna na VŠ a v Brně je přece strašná spousta možností...

Nevím, co studuje a jak moc uzavřená skupina tam je. Pokud je to něco jako SŠ "třída", že jsou v nějaké studijní skupině a furt spolu, tak je to blbý, je to holt jak na SŠ, jen že už jsou starší a mají společný zájem (aspoň ten obor, který studují), tak je větší šance, že si s někým sedne. Navíc by to měli být "děti" trochu inteligentnější, takže snad s menšími sklony k vytváření nějakého šikanózního prostředí.

Na většině VŠ si ale sestavuješ rozvrh sama, různé semináře, pokaždý s jinýma lidma, takže jednak je těžší se s někým blíž seznámit, když ho potkáš jen občas, ale na druhou stranu potkáš spoustu různých lidí... Je ve škole měsíc, má ještě spoustu času na navázání i nějakého vztahu, když o to bude stát.

Jinak já na VŠ měla jen 2 kamarády v tomhle slova smyslu - holku, s tou jsem se seznámila hned na začátku prváku ve frontě na zápis tělocviku (doba před internetovými zápisy) a kluka, s tím až na konci prváku na školní vodě, když jsme na sebe zbyli do lodě (protože jsme tam ani jeden nikoho neznali). I když jsme spolu nechodili zdaleka na všechny semináře, tak jsme se spolu třeba učili ve zkouškovém (myšleno seděli vedle sebe ve studovně) a tak. I pro mě to byl tenkrát trochu šok - po SŠ třídě, kde jsi znala všech 30 lidí dost dobře, byť kamarádky byly třeba 5-6, být v davu cizích lidí... Je to prostě jinej svět, ale mnohem lepší, právě, když si v třídě nesedneš, tady máš mnoho možností - různé semináře, sport, brigády, praxe, studentské spolky, dobrovolnictví...

Na SŠ jsem žila v bublině našich 30 lidí a moc s nikým zvenku ani nekamarádila. V Brně na VŠ jsem za těch pár let poznala lidí stovky - někdo kolem mě jen proplul - na pár týdnů,měsíců..., s někým jsem strávila roky... To by v tom byl čert, aby kolem něj neprošel nikdo, s kým si sedne.

Můj tehdejší partner, co studoval medicínu, to měl jinak, oni byli ten "studijní kruh", bylo jich já nevím 15 a měli výuku furt spolu, takže to bylo víc jako třída na SŠ. Tam chápu, že je blbý, když zůstaneš sám a nemáš s kým pokecat.

Zapracovala bych spíš na tom očekávání (jestli toho nechce moc a moc brzo) a rozšířila obzory. To přece není naposledy, kdy ho taková situace potká - bude nastupovat do nové práce nebo jinam. Holt, i pokud to nemá dané, bude se muset naučit, jak v kolektivu fungovat, pokud teda nehodlá pracovat jako sólista IŤák a žít někde na samotě nebo v anonymním velkoměstě.

Kat a jak to pak s mládětem řešíte? Taky nejde do školy? Ale co když se takových nocí naskládá víc za sebou?

Relativně asi dobře. Nicméně může to být klid před bouří. Dnes jsem ho třeba nechala doma, protože má praxi a celou noc zase nemohl usnout. Takže to je tak na zranění. Čímž jsem naštvala muže, protože přece se musí překonávat a nezůstávat ve své bublině. Jenže muž nikdy nezažil situaci, že celou noc nespal. Já jo, takže si umím představit, jak by syn tu praxi dával. U syna stále zůstává ta nechuť chodit do školy, ale díky tomu, že je týden teorie a týden praxe, tak mu to líp utíká. Ale kdyby nemusel vůbec nikam, tak by byl nejšťastnější. Pořád ale chudák má ty své úzkosti, kdy hodně krát zvládl věci mimo svou komfortní zónu a viděl, že to dokáže, ale stejně je v něm stále jakási nervozita a ta úzkost. Zítra jedem hodinu a půl k psychiatričce, úplně poprvé. Kéž by byla nějaká sympatická a chápající.

White,
jde si tam,sedne, udělá, co má a odejde. Kolekticní úkoly nesnáší.