Diskuze : Záliby : Cestování letadlem

Já mívám vždycky období, kdy se mi některé barvy extrémně líbí a některé nenávidím. Pak mě to přejde. Jako mladá jsem nenáviděla zelenou a milovala bledě modrou. Taky jsem toužila po černém roláku a když jsem ho konečně sehnala, zjistila jsem, že v něm vůbec nevypadám tak cool, jak jsem si myslela. Černá a bílá mi prostě nesluší, s mojí barvou pleti v nich vypadám jako mrtvola. Pak jsem měla období lila, všecko jsem měla světle fialové. Teď už několik let preferují tyrkysovou. Zelenou jsem postupem let vzala na milost, časem jsem nenávist přenesla na červenou a momentálně nesnáším oranžovou.

Ropucho, řekla bych, že je to prostě jen náhoda. Vůbec bych z toho nevyvozovala o osobnosti NIC. Plus teda ani neumím posoudit, zda (ne)vypadám v oranžové jako týden mrtvá. Když se vidím někde ve výloze celá v běžeckém, přijdu si jako poněkud výstřední stařena, což zcela odpovídá realitě (málo "středních" stařen běhá, takže pak už je celkem jedno, v čem...).

Babi, asi jseš vzácně konzistentní.
Na mě ten vývoj sedí, s věkem od neutrálních k pastelovým barvám.
Asi čím bezbarvější začíná být člověk sám, tím více to potřebuje kompenzovat.
Nejsilnější osobnosti možná nemusí

Mám kamarádku o dvacet let starší, která mi za mlada, kdy jsem stejně jako dnes chodila v černé šedé modrých, říkala, že až budu starší, půjdu do pastelových barev. No, buď se spletla, nebo ještě nejsem "starší".

Magentově taky někdy. Ale oblečení si takové nepořizuji, nosím jen pár kousků po MM, který ano.