Diskuze : Zdraví : Bipolární afektivní porucha

A myslíš že od toho pomůže psychiatrická léčebna?
Jinak chápu, že to asi není jednoduché.
Nepomohlo by spíš nějaké společné sezení u psychologa?

Mám BAP. Projevila se u mně až v 38 letech. Jistě...již dříve jsem míval projevy, ale zanedbával jsem je. Netušil jsem, že něco takového existuje. Později jsem se dověděl, že touto poruchou trpěl pravděpodobně můj děda a strýc. Bohu žel jsem se to dověděl od cizích lidí. Oba se zabili. Má rodina mi to zatajila a poté, co jsem začal mít ataky, tak se mně velice rychle zbavila. Rodiče, bratr i sestra žijí, ale již se se mnou nestýkají. Život s BAP člověka změní. Já osobně více trpím depresemi. Mám-li rok rozdělit na deprese, normální život a mánie, tak je to poměr 75/15/10. Není to snadné. V depresi, ať už je mírná, či těžká, neprožívám radost. Bývám smutný, plačtivý, nechutná mi jídlo, nevěnuji se koníčkům, nedokážu se bavit s lidmi a mam narušený spánek. Dá se říct, že se uzavírám doma a pokud se mohu soustředit, tak jen čtu. To je jediné, co mi ze života zbylo. V období, kdy jsem v tzv. remisi, tak zajdu a nebo zajedu za kamarády, zajdu si zaplavat, projedu se na kole. V období mánie bývám hodně aktivní, ale není to tak, jak se píše. Nerozhazuji peníze, nejezdim v autě riskantně, nejsem agresivní...Jen se snažim dohonit to, co jsem "zameškal", občas se napiju a nechodim spát. Nespim celé dny a někdy třeba týden. Po takové manii většinou přijde těžká deprese. Naprosto ztratim chuť žít. Několikrát to vedlo k sebevražednému jednání. Následuje dlouhé léčení v psychiatrické nemocnici, remise a pak se vše opakuje. Znovu, znovu a pořád dokola. Neni důležité, kolik máte prostředků, jaké máte bydlení...Já mám vše. Sociálně se mohu jistě zařadit do "nadprůměru". Být zdráv, určitě bych měl hezký život. Jenže nemám. Tato nemoc si s vámi pohrává. Nedá se zlomit vůlí a někdy ani léky nepomáhají. (denně beru kombinaci 13-ti tablet a připočtu-li prášky na spaní, tak je to o jednu až dvě navíc). Žiju tak již osm let. Psychoterapie též nepomáhá. Jsem s tím smířen. Stejně tak jsem ovšem smířen i s tim, že se můžu znovu dostat do situace, kdy už mě život omrzí. Pokud žijete s člověkem, který BAP má, buďte trpělivý a nebo raději odejděte. Takovému člověku nepomůžete a pokud ho nevyhodíte na ulici, tak mu ani neublížíte.

A to ti přijde legrační? Je to asi, jako smát se člověku s cukrovkou, že má hypoglikemickej záchvat.

saamajna - no tyjo, já jsem slabý odvárek! (ne že bych si stěžovala)
Musím říct, že to, co jsi popsala je fakt mazec. Má takový štěstí na okolí, že to snad není možný. Určitě musí být skvělá (nejen v práci, ale i jako osobnost), že toto všechno dokázala ukočírovat, nepřijít o práci, že nad ní okolí nezlomilo hůlku a vůbec. To je důkazem toho, že i nemocný může dojít štěstí Pokud se vídáte, tak vyřídit, že klobouk dolů...

Někdy se mi zdá, že ti spíš echt nemocní jsou typy, co jsou kreativní, bohémští, umělecky založení lidé. Ale pád z manické fáze do opačného pólu musí být o to horší. Když jsem kdysi seděla totálně v prd.li před doktorkou, říkala, že i Miloš Kopecký byl bipolární (jako náplast na to, jak jsem se cítila a jakou diagnózu mi sdělila :D )
My pragmatici (já), přízemní účetní, snažíce se kontrolovat se, (já se zmůžu z uměleckého hlediska tak maximálně na blog vyšší střední třídy a to ve chvílích depresí ho mažu), máme mánie jaksi přízemnější a jsme spíš ty depresivní typy.
Teda nejspíš to není pravda, ale takto jsem to vypozorovala v léčebně (ačkoliv teď už se neříká léčebna nebo šaškec, ale nemocnice, což zní, dle mého názoru, mnohem líp, že).