Diskuze : Zdraví : Bipolární afektivní porucha

mandelinko, já potřebuju slyšet i názory, které se až tak neshodují s tím viděním "všechno bude gut, nic není problém", které jsou mi tak příjemné.
Takže i když se mi nečtou dobře, potřebuju je.

kousavá, pak není co řešit, dítě si pořiď. nikdy není nic nalajnovaný, píšu jak to mám já, nad čím bych přemýšlela já atd.
Ale, já jsem si celkem jistá např. že už bych si ani nepořídila dítě v tomhle věku, protože jsem prostě "stará" atd. Moje osobní nastavení. (psychicky se cítím jako mladice, ale děti už bych prostě nechtěla atd.)

Jo, ráchel, napsala jsi mou velkou obavu
" bude mít mámu každou chvíli v léčebně, nebo tím, že "na maminku musíme být opatrní". "
U toho argumentu nedokážu najít nic, čím bych ho zjemnila nebo vyvrátila. Jsem zvědavá, co mi na tento bod řekne manžel. Akorát jsi to popsala výstižněji, než bych to já dokázala. Hlavně to "musíme být opatrní" s podtextem "nesmíme zlobit, musíme být hodní, tišší, nedělat to, co by mámě mohlo ublížit". Nemyslím, že by se to nutně muselo formulovat nebo myslet tímto způsobem, ale strach z toho mám.

(ha!! napsala jsem krátký příspěvek!!!)

Martuško - to je přesně vono!!! Když je mi zle, tak si říkám "doprdele, takový chlap, hodný, zodpovědný (spousta dalších superlativ :D ) a on je SE MNOU??? Nechápu." Nu a on mi řekne, že je se mnou, proto, že jsem to JÁ (to vysloví velkými písmeny :D ) a já nevím, co na to říct. Jsem s ním fakt moc šťastná. Problémy máme jenom když se mi zhoršuje stav a jsem lítostivá a říkám si "proč, to nemůže vyjít, nemůžu mu takto ničit život) - ale jsou to jen moje domněnky a zbytečně se tím užírám. Ale nemůžu si pomoct. A pak je mi zase dobře a nechápu, proč jsem byla nešťastná. Někdy si zpětně připadám jako třináctiletá puberťačka Jo a seznámili jsme se na internetu - přes seznamku :D Takže i tam se dá ulovit fakt poklad. Když si ale vzpomenu, co úchylů jsem tam potkala
No, musím říct, že Ty""s na mě až moc optimistická. Děťátko a ještě sourozenec? Pokud se rozhodnu pro, byla bych šťastná za jedno a nepokoušela bych toho nahoře ještě dalšími přáními. Ale jsi milá :)

Dryádo, mně se právě zdá, že co se týče případné péče o dítě v době, kdy já nebudu schopná (budu v léčebně) to máme celkem ošéfované, hlavně díky tomu, že manžel pracuje z domova a práci si může celkem rozvrhnout podle své potřeby. To vidím jako obrovské plus a kvůli tomu jsem vlastně začala přemýšlet o tom, že bych to mohla zvládnout a rozhodnout se pro. Taky babičky by byly funkční a ochotné. Alespoň to tvrdí. A jsou dostatečně blízko.
Co se týče mých stavů - tak posledních 7 let jsem naštěstí neměla takovou tu "pravou" mánii, spíš jen takové lehčí (jakože nehážu opatrnost za hlavu a nedělám věci, za které bych se musela stydět - něco jak psala Saamjana, že dělala její kamarádka).
Ale. Jak už jsem psala. Já funguju, ale postupně se stav horší. Nemyslím postupně s věkem, ale s nastavením léků. Dřív jsem zhoršení stavu tajila, nechtěla jsem do léčebny ani za zlaté prase a mlžila jsem tak dlouho, dokud jsem nebyla totálně v hajzlu a zralá na sebevraždu. Nikdy bych to ale neudělala, ani za svobodna, vždycky jsem naštěstí příčetná. Takto to bylo, když jsem byla sama.
Teď manžel pozná, kdy se zhoršuju a jaksi pozná i to, že už to není stav přechodný, který bychom zvládli zase zvrátit, ale je nutno zakročit. Nerada chodím k psychiatričce, takže se snažím o co nejdelší intervaly mezi návštěvami. No a když vidí, že jako ne-e, není to dobré, tak mě upozorní a sám jí volá. Taková kooperace mezi námi třemi :) No a ona buď pošteluje léky ambulantně nebo mě vyšle na hospitalizaci. Pak jsem zase gut. Jenže je to cyklus, který se opakuje. Je tam cca dvouleté období.
No, moc díky za názor. Musím říct, že jsem chtěla být rozumná a brát všechny názory na stejnou váhu. Ale lhala bych, kdyby mě netěšily ty "příznivé" (i když beru na vědomí oboje)

Myslím, že se léčba v tomto směru za posledních 30 let hodně změnila.