Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Cimbur, když jsem si přečetla "No já chlapa nevedu", tak jsem si říkala, že chlapa máš, že mi to nesedí :))) než mi došlo, v jakým je to tady významu

musela jsem se podělit :)

"bez ambicí, nesoutěživá, nedravá, prostřední, ráda jsem snila. Pro moji mámu neuchopitelná doteď."

Taky tak, moje máma je jako ADHD pubertální kluk, soutěží ještě v osmdesáti i o to, kolikátá nastoupí do autobusu a jestli chytne zelenou na semaforu.

Ne. Můj muž vede k domácím pracem mě. Je mnohem organizovanejsi, výkonnější, poradkumilovnejsi. Ale teda i po čtvrt století a víc je mu to furt prd platný.
Zcela vážně - mého mm vedla jeho maminka a tatínek taky. Sice děda neuměl milion věcí, ale rozhodně byl na svůj věk vlastně dost feminista. A babi na svůj věk je velmi emancipovaná a moderní dáma.

Manžela k ničemu nevedu, nedal by se. V domácnosti se zapojuje spíš podle nálady, ale klidně uvaří i vytře.
Děti máme poměrně lenivé, ale po obou chci to stejné, jen občas využiju syna na věci, na které je potřeba síla. Říkám jim, že každej se o sebe musí umět postarat. Dcera zase u mě rozhodně nevidí žádné obskakování mužské části rodiny.

Naopak v práci mám nějakej špatnej vzorek. Kolegyně mající děti od školkového do pubertálního věku jedou v již překonaném modelu klasického rozdělení na mužské a ženské práce. Jediný rozdíl oproti třeba generaci mých rodičů je u nich v tom, že se jejich muži více věnují dětem.

Martino, moji rodiče také kdysi vyslovili uznání mé (naší) výchově, které zpočátku nedůvěřovali Vyslovili uznání, že ač pochybovali, vidí skvělé výsledky, skvělá vnoučata.
Předchozí generace holt vyrůstaly v jiných vzorcích.