Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Včera byl mezinárodní den Alzheimera a demence. Na Radiozurnalu byl zajímavý rozhovor s gerontolozkou Ivou Holmerovou.

Jasně, každá rodina se s tím musí nějak "poprat".

Já mám tchyni 85+, muž je navíc jedináček... Je s tím spojena spousta věcí, které prostě respektuji ("musím" respektovat). Přijímám to jako realitu, protože sama jsem bydlela do jejich smrti s babičkou a dědou. Vím, že to bude ještě těžší, resp. lepší to už nebude.

Jenom doufám, že "podstatně horší" to nebude... Na svůj věk je na tom ještě pořád dost dobře...

Hlavní břemeno je na mužovi, částečně pomáhá velký syn (nějaké to odvez, přivez...). Mě taky nikdy neměla moc ráda, takže se toho ode mě moc nečeká, s výjimkou "jinak to nejde". Ale kdyby bylo hůř, tak by to nějak muselo jít...

Pro mě je hlavní "nepohodlí", že už jsme, vlastně od COVIDu, nikde nebyli všichni letecky... Muž se cítí líp ve vzdálenosti do třeba 4 hodin autem..., kdyby něco. Líto mi to je, bývali jsme u moře klidně 2x do roka, ale chápu, že kdybych ho "ukecala" nebo "ubrečela" nebo "uvyčítala", tak by si to stejně vyčítal, neužil, stresoval se... a kdyby se fakt v té době něco stalo, tak by to byly výčitky "do smrti". Je to jeho máma.

A jasně, teoreticky to může být ještě třeba na 15 let, ale co si budem, spíš je to otázka třeba 5 let... ¨

Takže za mě - opravdu bych se oprostila od toho, abych brala osobně to, co mi říká... Seniory je opravdu potřeba brát s velkou rezervou...

A skutečně - jednou za čas aby se postaral i někdo jiný, třeba na celý víkend na té chatě, abyste mohli někam jinam vypadnout...

Každého partnera si člověk "bere" i se "závazky", ať už jsou to děti či bývalá partnerka a v našem věku holt už spíš ti rodiče...

Ropucho, souhlasím. Poskytnout mamince vikendy na chatě je hezké. Jen to treba nemusí byt kazdy spolecny vikend. Coz ale musí zprocesovat hlavně partner.

"Zvláštní je, že pokud přijdu do bytu,někdy tam i přespávám , tak se tchyně ke mě chová zdvořile jako k návštěvě. Je to legrace."

white, jestli to není způsobené zdravotním důvodem, tak vím, jaká legrace to je. Nejprve jsem "návštěva", dostanu kávu, proběhnou zdvořilostní momenty a pak v kuchyni mi budoucí tchýně poví "tobě ukrojím jen starý chleba, ne ten dnešní, co jsme snídali s mou holčičkou, u nás se totiž dojídá". To je tak trapný, že jsem to nemohla nějakou dobu ani vyprávět...

na druhou stranu, i moje tchýně měla tehdy polehčující okolnosti (silná menopauza, osamělost, deprese, izolace s batoletem, existenční starosti a já jsem bohužel představovala několik věcí, které si ona pro svůj život přála, a nepodařily se jí, což ji dodnes bolí)

Vím že je to pro partnera těžké a snažím se mu to ulehčovat, a nedělat zbytečně dusno. Má samozřejmě pocit, že by to měl řešit. Je samo o sobě náročné být s takovou osobou 24/7.
Nastěhoval se k ní v rámci řešení bytové situace po rozvodu, když zůstala sama po smrti manžela v třípokojovém bytě, a rodina uvítala, že o babičku bude do budoucna postaráno.Tehdy cca před pěti lety to vypadalo celkem na idylické soužití.

Pro vysvětlení - já žiju taky v třípokojovém bytě s dvěma dospělými studujícími dětmi, takže jsme se nesestěhovali, ale stav mingels nám vyhovuje, navštěvujeme se tam či tam a o víkendu máme společnou domácnost na chalupě.
Zvláštní je, že pokud přijdu do bytu,někdy tam i přespávám , tak se tchyně ke mě chová zdvořile jako k návštěvě. Je to legrace.