Diskuze : Hlavní : Anglická školka

David zas řeší jen to, jestli to může ztratit a nebudu to řešit, jestli to může zničit a nebudu nadávat a tak...U mobilu za korunu bych se nezbláznila,kupodivu ho neztratil. Včera jsem mu koupila boty za 380 Kč, jediný, co řešil, jestli je může na táboře zničit...
Školní tašku-aktovku, měl od první třídy, 4 roky, taky neřešil. Tak nevím,co by ještě měl probírat.
Ale tomu je dvanáct a chodí do běžný školy, mně fakt vězí v hlavě ty malý děti, ze soukromý školky...Fakt si nedovedu představit,že by tam někdo něco řešil, možná snad holčičky, jestli mají růžový šatičky nebo ne...

Fed, možná to fakt řešej, jen to ty moje obludky nevnímají Ale jo, párkrát někdo z nich říkal, že se jich třeba někdo ze spolužáků ptal, co že to maj za mobil (takovým tím zlehčujícím tónem), jenže oni na to odpovídají ve stylu "no nevím, můžu s tím volat, psát zprávy, a víc nepotřebuju"

Fed, mně s ničím takovým děti nechoděj ani teď - dvě různé základky, tři různé gymply, z toho jeden soukromý. Je teda fakt, že nejspíš to v těch třídách občas někdo řeší (kdo má lepší mobil, kdo má jako značku oblečení a podobný blbiny), ale děti mi to jen vzácně zmíněj jako zdroj pobavení.

Jane,¨
já jsem se tím zatím ještě nesetkala-ani ve školce, anglické, ani ve školce státní, ani ve škole-státní. Zatím jsem nenarazila na jakýkoli problém, na jakoukoli narážku-ani u druhých-na oblečení, módu, tašku, mobil, auto nic ...
U 5-letého syna si to ani nedovedu představit, ten by šel do školky klidně nahý nebo v pyžamu, mobil ho nezajímá, auto jen do tý míry,jestli jede.-))
A starší sice občas nějaký ten nárok na mobil vysloví, ale spokojeně nosí-nenosí starej mobil za 1 Kč, který jsme dostali od 02 ke zřízení pevné linky.-))
A fakt si to u těch malých dětí nedokážu představit, nikdy jsem nezažila,že by tam někdo něco takovýho řešil..

Federiko a Lído,

já se domnívám, a možná se mýlím, že je to přesně naopak. 12tileté dítě se tomu bude umět ubránit více než tříleté. Už tříleté děti mají přehled co se nosí a jaká barva aktovky je v módě. /a v tomto směru jsou rodiče opravdu velkým vzorem/. Kamarádka mojí ženy má čtyřletou holčičku - krásnou, chytrou -a vždy jak ze žurnálu /stejně jako maminka/. Jednou u nás byla na návštěvě a manželka kamarádce pochválila Sandřiny šatičky. Maminka Sandry nám potěšeně vysvětlovala, že si je Sandra vybrala sama, jelikož moc dobře ví, která barva se zrovna nosí a má výborný vkus a chce vždy to nejlepší. Zkuste uhádnout, do jaké školky Sára chodí. To je to konzumní a prestižní chování, o kterém mluvím. Takto malé děti se spolu srovnávají a chtějí vypadat stejně. Žijí v magickém světě a na tomto stupni vývoje, je dle mého názoru obzvláště ohroženo, jelikož je pro něj realita vzdálná. Takto malé dítě nemá pojem o ceně, ale o věcech už ano. Takže se řídí příkladem a vkusem vrstevníků a příkladem rodičů. Ve společnosti, kde je většina dětí bohatých, je tlak na méně bohaté mnohem větší. Jak píše Lída, ono i ve státních školkách jsou děti bohatých rodičů - kteří jsou zaměřeny na konzum a radši si koupí drahé auto, než drahou školku. Jenže v klasické třídě MŠ jich bude menšina - tedy podobný poměr, jako v realitě. Tam se bohatému dítku bude těžko vyskakovat. A je to také o těch krizích. V tom s Lídou nesouhlasím, i když se zřejmě ve většině názorech shodneme. Krizi by měly zažívat děti už od mala. Už třeba tak, že když chtějí v půl roce, aby jste je pochovala, jej nevezmete hned ale až za dvě minuty, když ve dvou letech bude chtít na nákupu koupit bonbóny a vy mu je nekoupíte a nebo, když bude chtít ve školce mobil, protože ho má její kamarádka a vy jí nevyhovíte. Už to jsou pro děti krize, s kterými se musí vyrovnávat. A je jasné, že malým dětem je potřeba pomoci krizi zvládnout. Ale ne se ji vyhýbat. A v blahobytu je mnohem těžší, říci dítěti ne. A riziko, že se dítě nenaučí snášet zklamání je mnohem větší. Toto riziko se snižuje počtem dětí v rodině.
Tímto nechci nikoho kritizovat či se někoho dotknout. My sami s manželkou tento problém často řešíme. O konzumu často přemýšlíme, tlak společnosti je však obrovský a někdy se nám nedaří ho zvládnout. Chystáme se přestěhovat za Prahu a doufáme, že ten tlak trochu poleví. Ale je to opravdu velmi těžké.
Chudší lidé to mají v tomto směru mnohem snazší - oni na to nemají, tak to prostě nekoupí. Někdy - opravdu jen někdy - bych si to s nimi rád vyměnil.

Pro Ĺídu bych se rád ještě vrátil k těm WŠ. Neznám statistiky, takže nevím, jak to skutečně s těmi přijímačkami po ZŠ je, ale již jsem se často setkal s názorem, že děti z tohoto typu škol s tím mají problémy. Má kamarádka dceru na gymnázium dostala - což ovšem statisticky nic nedokazuje. Já bych tomu i celkem věřil. Jde však o to, kde je chyba. Jestli v těch WŠ nebo v systému školství. Ty děti toho opravdu mohou znát méně, bereme li to na množství dílčích informací. Na druhou stranu, díky souvislostem, na které je kladen důraz a díky tomu, že jim zůstala radost a vůle k dalšímu vzdělávání, mají mnohem větší předpoklady ve světě uspět. Pokud vím, tak již existuje WSŠ a vůbec bych se nedivil, kdyby se právě ve věku, kdy dítě SŠ končí, podíl přijatých na VŠ podstatně změnil. To je jen taková má úvaha. Naše děti WŠkolu nenavštěvují.

A ještě si neodpustím malou vsuvku k tomu, že chcete dát svému dítku vzdělání, aby se samo uživilo. My dnešní dospělí máme sklon vše posuzovat podle vlastních měřítek. Hodnotíme děti v kategoriích vlastního očekávání. Skutečně tak činíme pro jejich dobro? Vím, že je těžké na to odpovědět. Já si tuto otázku kladu často a odpovědí si nejsem nikdi jist.

Omlouvám se, ale musí do práce. Přeji všem pohodový den. Jan