| withep | 
 |
(9.4.2010 23:13:51)
Děkuju všem za jejich názory a rady, zvláště za ty, které jsou v duchu respektujícího přístupu. Název sekce si s konkrétní knihou spojí jen ti, kteří ji znají. A tak se tu objevují příspěvky lidí, kteří o ní nevědí, a ty s ním potom často vůbec nesouvisejí nebo jdou i proti němu. A ještě mohou míjet podstatu věci, protože ji mají vytrženou z kontextu.
Popsala jsem jednu konkrétní situaci, ale jde mi obecně o to, jak nechat padat přirozené důsledky nějaké události jen na toho, kdo ji způsobil. Dochází mi, že to asi dost dobře nepůjde tam, kde je dětí víc. Že se možná často nedozvím, které z nich co způsobilo. A i kdyby ano, nejsem to jediné, co se nedá rozpůlit. A nakonec, že se asi děti tím, jak na ně dopadají důsledky jednání druhých, taky něco naučí - třeba právě chovat se ohleduplněji, ale taky odpouštět, pomáhat, poučit se z chyb druhých a tak.
Taky je docela zvláštní, aplikovat RaR na dvouleté dítě, které de facto ještě ani nemluví. Říkám si, že se mi to aspoň dostane pod kůži, než to bude mít opravdu smysl, a že je dobré, aby si na tento způsob komunikace zvyklo, že už i tak malé dítě potřebuje cítit respekt atd. Ale přesto je to zvláštní .
A tak prosím, jestli se někdo se situacemi tohoto druhu setkáváte, poraďte, jaké máte zkušenosti s jejich řešením, třeba i u starších dětí . Díky
|
| Eva. | 
|
(16.4.2010 21:04:52)
Moc zajímavá diskuse. Až mi je špatně z toho, jak se někdy chovám k synovi já. Kolikrát jsem mu vyhrožovala, že odcházím, když mimi brečelo únavou a starší bojkotoval vše... Když mu bylo kolem 2 let, tak byl tak zarputilý v neoblékání, že jsem ho musela oblékat venku před bytovkou. Když jsem chvátala na vyšetření k lékaři (40km od bydliště a měl na mě jen 10 minut,takže zpoždění nebylo možné), musela jsem vynést syna do auta polonahatého a oblečení jsem nesla s sebou. Nakonec měl zimní bundu a punčošky...kalhoty jsme museli koupit narychlo u Vietnamců :)
Ale zpět k tématu - nic mě nenapadá, jenom se mi hned vynořila v mysli kniha Sourozenci bez rivality (autorky Mazlisch, Faberová - inspirovaly čeké psychology k vydání RaR). Tam je docela dobře popsáno, jak řešit konflikty atd., třeba bys tam našla inspiraci. Kdybych to měla po ruce, už bych listovala, bohužel jsem to půjčila.
Taky mi přijde divné, když někdo přispívá do diskuse, o níž nemá ani páru (nechci tím nikoho urážet, jen mi to přijde trochu mimo mísu). Na slovní spojení "selský rozum" jsem už trochu alergická - opravdu to není výpad proti nikomu konkrétnímu v diskusi. Jen by mě zajímalo, kam na ten svůj selský rozum lidé chodí např. v otázkách výživy atd., když dají půlročnímu děcku třeba párek.
Nijak jsem do diskuse zásadně nepřispěla, snad jindy.
|
|
| reddik | 
|
(2.4.2011 5:20:33)
Mám kluky také po 2 letech, dnes necelých 5 a necelé 3. Když byli takto malí, s čuráním u staršího to bylo nachlup stejné, řešila jsem to na ven plínou, kdybych nutila sedět na nočníku, asi by přestal chodit úplně, prostě pokud se spěchalo, šup plínu, oblíkla jsem a ven. U dvouletého jde z RaR použít asi jen pokud se musíme přemístit a on nechce, odnést a sem tam ty důsledky možná (házíš písek, nemůžeš tu zůstat, děti by mohly mít bebí..). Já i teď pokud se nechtějí oblíknout a někam musíme, prostě přemůžu (u staršího není už potřeba, chápe), malýho přikurtuju na golfky a řeknu mu, že ho doma nechat nemůžu a s řevem holt jdeme. Je to spíš dle RaR než hrát, že jdu bez něj. Beztak kluci jsou smělí, jim by to nevadilo být doma sami.
U takto malých dětí je hlavní problém únava, myslím podle příspěvků, že si nakládáš nereálné požadavky a cítím z nich jakousi obrovskou nejistotu, dogmatické vykládání obsahu RaR, do toho bezplenkovou metodu (a vyčítáš si, že jste kluka odnaučili ovládat svěrače, já nevím) - obě tyto nauky jsou silně manipulující a vzbuzují pocit viny, chce se nad tím zamyslet - skutečně mají děti to právo na ten suchý zadek a jsou tak bezbranné - mým klukům už od mimin pokud něco vadilo, tak řvali jak tygři a nezvykli si na nic nepříjemného, mokrá plína ale řev nevyvolala, skutečně jim něco zásadního upírám, pokud je sem tam zkontroluju plínku, opravdu mi vadilo na mé výchově to, co popisují v RaR, že mi vadit mělo, nebylo to náhodou něco úplně jiného, a co tedy? Komunikační metody v RaR použitelné jsou, ale proč to obviňování kolem? Mně vadí v mé výchově také leccos, ale jiné věci než sem tam v předškolním věku na zadek nebo zakřičení nebo že mi občas řekli ty čuně. Věděla jsem, že to není urážka. Nebo ironizování, jo nebylo to vtipné, jak si mysleli, ale tím to končí. Nejde mi o konkrétní příběhy, nechci tady líčit dětství a křivdy, ale jde o to se zamyslet s odstupem a i s tím selským rozumem (nebude tak zatmělý), jestli je to opravdu vše tak, jak píší, nebo zda s tím lze polemizovat. Doporučit můžu pro zklidnění něco o výchově dle sv.Jana Bosca, idea jako RaR, jen je to pro rodiče povzbudivé, je v tom znát úcta k nim, připouští, že i děti jsou svobodné bytosti a ne vždy nevinné a beze zbytku dobré (jak s oblibou líčí dnes psychologové, že za vše negativní u dětí mohou rodiče, agresivní dítě to musí zažívat doma, pokud na něco nestačí, tak proto, že se mu dost nevěnují apod. - opět ta vina) - jako jedna z výchovných zásad je tam uvedeno -- neposuzujte rodiče podle jejich dětí! A pak ani nepřipustíme, že by takto někdo mohl soudit nás a sami se tak nebudeme posuzovat. Tento nebezpečný pohled jde občas do úplných absurdit - třeba jak pořád někdo lamentuje, že děti málo čtou, tak jsem jednou někde viděla komentář nějaké kantorky, že dokonce viděla dítě, které vzalo knihu a listovalo odzadu, že to svědčí o tom, že dítě mělo v ruce knihu poprvé (!), představte si, sedmileté dítě a nikdy nevidělo knihu (!!!) - no to zkouší, co čtenáři vydrží, nebo ta blbost už je prostě záměrná. Mně Bosco moc pomohl v tom, že jsem si ujasnila, že pokud někdo v někom takto vzbuzuje pocit viny, tak to nebývá z dobrého úmyslu - protože jsem se setkala s někým, kdo to NEDĚLÁ.
No nic to jsem se rozepsala, ale řešila jsem tyto věci také a tak trochu zkušenost.
Pokud jde o ty důsledky a dopad na druhé - ano, je to v tu chvíli nespravedlivé, ale je to realita a o to jde, děti se musí naučit, že jejich chování se dotýká i druhých, že jim mohou něco pokazit atd. Můj starší se sám přihlásí, že on za to třeba nemůže, tak mu to potvrdím, že to není jeho vina, nebo mu sama řeknu, že vím, že on se na tom nepodílel, ale že to jinak nejde, bráchu to musíme teprve naučit a on to chápe, malý zas chápe, že brácha kvůli němu něco nemůže nebo tak. Někdy zřídka naopak. Na dvouletého je to rozhodně ale moc. Tak hlavně se neobviňovat a nepřetěžovat a prý podle Bosca také pomáhá koukat se, jak mrňosi spí.
|
|
|
tak u nás to 100% funguje i u babiček, jak řeknu, že odcházím a ať si tam spí, tak se mažou oblékat rychlostí blesku
Dítko potřebuje mít hranice (a to už odmala) - v tomto případě asi musí Jáchym cítit, že věčně na něj čekat nebudete... a ztráty důvěry bych se nebála, jak poroste a jeho rozum bude čím dál bystřejší, bez pochyby i ty budeš cítit, co ještě je únosné a v dané situaci zabírá a co už ne
V její náručí
V létě oceníte rychleschnoucí oblečení
Slavnost královny JohankyPříbram 
Rusalka na VysokéPříbram 
25. ročník sečení luk na SolániVsetín 
O PalečkoviKutná Hora 
Den otevřených dveří Levandulového pole VelehradUherské Hradiště 
Slavnost královny Johanky
Rusalka na Vysoké
25. ročník sečení luk na Soláni
O Palečkovi
Den otevřených dveří Levandulového pole Velehrad
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)