| flamenka |
 |
(25.7.2011 23:05:23)
Jak byste hodnotili toto chování - skoro šestiletý kluk začne pronášet - já odejdu, budu spát na silnici, ať mě přejede auto, ať mě někdo ukradne...přitom se mu klepe brada a brečí, ale myšlenku dál rozvíjí, klidně opravdu odejde za dveře...Jeho mladší sourozenec ječí hrůzou, starší o to víc děsí...
Mně to připadá jako vyžadování důkazů lásky (i když fakt nevím, co ještě bych měla předkládat, celý den podřizuju dětským zájmům a potřebám ), manžel se bojí - zřejmě sebepoškozování- (nikdy si nic neudělal, bolest nevyhledává, ale když vypráví, jak skočí z okna...??) a chce ho vzít na psychiatrii..
|
| Roya | 
|
(25.7.2011 23:12:57)
Myslím, že má pocit, že není milován tak, jako mladší sourozenec, a to ho děsí. A svými výroky volá o pomoc (rozhodně bych to nenazvala vydíráním; klepající se brada prozrazuje neovladatelné emoce). Trávíš ty nebo tatínek pravidelně čas s každým z dětí zvlášť? Není starší často za něco "peskován"? Má oproti mladšímu kromě povinností i nějaká privilegia (protože už je starší)? Apod.
|
|
| Petra |Neomi | •
|
(25.7.2011 23:13:44)
To není porucha, děti se takhle dojímají rády a často... Nepřipadá mi to nijak ojedinělé.
|
| flamenka |
|
(25.7.2011 23:15:54)
Taky myslím, ale manžel mě nahlodal - abych se teď bála ho nechat chvíli o samotě...
|
|
| culík +1 | 
|
(25.7.2011 23:18:40)
S tím nemohu souhlasit a určitě bych se snažila zjistit o co jde.
|
|
| Roya |
|
(25.7.2011 23:20:53)
Porucha to nejspíš opravdu není, ale jinak považuji tento názor za nebezpečný.
|
|
| Katka +3 | 
|
(26.7.2011 13:46:06)
Před pár dny můj mladší syn(8 let), když jsem ho kolem 22. hodiny konečně nahnala do pelechu, začal rozvíjet myšlenku, jak bez jídla do rána zemře, dokonce měl už vybrané i kytky na hrob, sám svůj smutný osud oplakal...ráno si na nějaké umírání ani nevzpomněl.
Já v podobných situacích opakuju, že ho mám moc ráda, ale přitom si pevně trvám na svém(z rozcapenosti jsi nesnědl večeři, nic jiného nedostaneš).
|
|
|
| culík +1 |
|
(25.7.2011 23:15:51)
Odborné pomoci bych se nebála. Já jsem jako dítě cítila totéž a říkala podobné věci (ale byla jsem starší). A vím, že jsem tím na sebe chtěla upozornit a chyběl mi zájem ze strany rodičů. Vím, že píšeš, že se věnuješ, ale něco mu vadí a klidně bych i s pomocí odborníka zjistila včas o co jde. Já měla otce, který chtěl jen "výsledky a úspěchy", ale nikdy ho nic nezajímalo z mého "života". Prostě se mě nikdy nezeptal na obyčejnou věc, jako třeba "jak jsi se dnes měla ?". Jen se ptal "kde je žákovská" atd. Neklade na něj někdo vysoké nároky a ono mu to třeba nejde a cítí se neschopný ? Jak je na tom se sebevědomím ?
|
| flamenka |
|
(25.7.2011 23:22:03)
Royo, Luc - samozřejmě jsem o tom hodně přemýšlela, ale opravdu nevím
S mužem jsme byli od svých rodičů hodně stimulováni, hlavně já:-((, takže to si opravdu hodně hlídáme: často ho chválíme, sebevědomí má opravdu dost vysoké;-)
Do školy ještě nechodí, ve školce problémy neměl, celý jeho život jsem doma, co má sourozence, tak oběma čtu, maluju si s nima, staršímu teď dáváme malé kapesné, on uklízí nádobí, mnohdy je u nás slyšet, že tohle může jen on, že malej je na to ještě malej...manžel s nimi tráví všechen volný čas - vymýšlí jim hry, lepí s nimi - řekla bych, že pozornost mají možná až nadstandardní, opravdu netuším, co ještě dělat...
|
| Roya |
|
(25.7.2011 23:32:38)
A děláte něco i s každým zvlášť?
Chválení... znáš knížku Respektovat a být respektován?
A v jaké situaci vlastně tohle říká, co tomu předchází - to je myslím klíčové.
|
|
| culík +1 |
|
(25.7.2011 23:36:31)
Hm, tak to fakt nevím Ty dětské mozečky jsou nevyzpytatelné a jak na ně, co ?
My máme syna (5 let) velice chytrého a i to o sobě ví, ale někdy úplně vidím sebe, jak si hrozně nevěří a má z toho depku. A než aby se o něco pokusil, raději to neudělá, aby nezjistil, že se mu to nepovedlo. Já bohužel byla stejná  Takže se snažím s tím pracovat. Protože já jak jsem rostla, tak jsem si opravdu chtěla kolikrát ublížit. Akorát, že o tom nikdo nevěděl a vlastně ani neví dodnes. Proto jsem ti psala, že bych se to snažila zjistit. Ale jak, viď ?
|
|
|
|
| Binturongg | 
|
(25.7.2011 23:30:53)
Podle mě to patří k dětské fantazii.
Vzpomínám si, že jsem si představovala, že mi umřeli oba rodiče (mohlo mi být kolem 5 let) a dojímalo mě to děsně
Zkouší vaše reakce - dítě neocení, že kolem něj celý den skáčeš - nechápe, že MU PATŘÍ i praní, žehlení, vaření atp.
Bere jen ty chvíle, kdy se věnuješ jen a jen jemu...
Psychiatrii bych hned nenavštěvovala, ale došla bych si (nejprve sama, bez syna) za dětským psychologem, pokud možno dobrým a ten Ti poradí, co dál.
|
| Petra Neomi | •
|
(25.7.2011 23:43:01)
Taky mám tuhle zkušenost. Jako dítě jsem si vymýšlela různé tragické příběhy a dojímala jsem se nad tím až k pláči. No, ovšem já v tom pokračuju celý život, jen už u toho nebrečím, ale živím se tím :)
|
|
| flamenka |
|
(25.7.2011 23:57:31)
Taky si to pamatuju - no nejen z dětství, sám sebe člověk nejvíc dojme
Věnovat jim pozornost zvlášť moc nejde, jsou to dost torpéda, ale snažím se - třeba pohádky jim čtu každému zvlášť, na hřišti taky chvíli s jedním bábovičky, chvíli s druhým fotbal...
Jinak Royo - nevím, co tomu dnes předcházelo: ráno jsem je zavezla na vzdálené hřiště, pak je vzala do cukrárny, pak jim četla pohádky, tatínek si pak s nimi hrál fakt vtipnou hru, hrozně se smáli, šli se vykoupat a najednou děsná scéna. Možná byl přetaženej??
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(25.7.2011 23:59:29)
no z toho, co píšeš, přetaženej asi je, fakt bych to viděla na nedostatek času pro sebe, už to není mrně, který chce všechen čas mít pod kontrolou někoho jiného (tím mě teď ubíjí 4leťák a už se fakt těším, až ho to trochu přejde)
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(26.7.2011 0:01:57)
a nebo možná viděl nebo slyšel nějaký zprávy a v nich něco o únosech, haváriích a podobně a neumí se s tím srovnat, představuje si sám sebe na místě toho nešťastníka, každopádně si říká o pomoc
už je dost velký, zeptej se ho třeba zítra, jestli si chce chvilku hrát sám, nebo kdyby se ti zdál zamlklý,, co se stalo, jestli se něčeho polekal, už by mohl umět říct, kde je problém
|
| flamenka |
|
(26.7.2011 0:08:47)
Já jsem se ho ptala a řekl mi, že když na něj tatínek "houkne", tak teda půjde pryč.
Ale jednak mi přišlo, že si tenhle důvod vymyslel až dodatečně, jednak jeho tatínek na něj "houká" až v nouzi nejvyšší - když opakuje nějakou žádost popadesáté a synek stále nereaguje...
|
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(25.7.2011 23:57:00)
zkusím to z opačné strany - nechce synek trochu klidu? trochu času na to, aby se nudil, aby mu nikdo a nic neorganizovalo život, aby na něho chvilku nikdo nemluvil a nechal ho jen tak si ležet na zemi a bezcílně si jezdit autíčkem tam a zpátky, kam dosáhne, u toho si jen tak žvatlat a anebo dumlat palec a nebýt u toho rušený ani dospělýma ani malým bráchou?
asi jsem to trochu přehnala, palec by si už v 6 asi nedumlal,na druhou stranu možná že jo
a nebo ještě jedna věc - je mu 6, nejde do školy? nebojí se tak trochu toho neznáma? nepostrašil ho někdo?
a nebo do školy ještě nejde a spolužáci ze školky už jo a jemu je to teď líto?
|
| flamenka |
|
(26.7.2011 0:06:44)
Jo, do školy jde - a bohužel se občas vyskytne nějaký d...obrák s rádobyvtipnou průpovídkou, jaká to bude změna, nervák, konec hraní..pořád se ho někdo ptá, jak se těší...Nicméně školu jsme vybírali s ním - byl se tam podívat, líbila se mu, nabízela jsem mu další návštěvy, ale už mu to stačilo. Bohužel do téhle školy jde ze školky jako jediný. Vůbec o tom ale nemluví, i když se ho ptám na kamarády ze školky a snažím se udržovat s nimi kontakt, reaguje na to dost vlažně. Čas pro sebe bych řekla, že má - já ráno dýl spím , malej obvykle taky- naopak po mně vyžaduje, abych si s ním hrála, a to je pravda, že nemám čas pořád, většinou mám něco rozdělaného, takže až za chvíli...
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(26.7.2011 0:11:39)
zkus to přes tu školu, možná se fakt bojí a třeba si to ani neuvědomuje
můj nejstarší se do školy strašně těšil, nechtěl už do školky, doufal, že nebude s nikým ze svých bývalých spolužáků ze školky (nakonec bohužel byl, ale změnili jsme školu a teď je v pohodě), fakt se těšil, ale on když se na něco těší, neumí zvládat svoje emoce, navíc se těšil a bál zároveň, a přestože je fakt hodný a extrémně klidný, tak byl prázdniny před první třídou nesnesitelně protivný
zkus si s ním povídat o škole, o tom, že to bude fajn, co se naučí, třeba vyrobte stříhací "metr", ono se to už fakt blíží, a třeba se u toho rozpovídá, nebo překontrolujte, jestli má všechny vci, že je potřeba třeba ještě něco dokoupit
jestli za to chování může strach nebo těšení na školu, tak se to trochu uvolní
|
| flamenka |
|
(26.7.2011 0:14:03)
Určitě to zkusím, hned zítra vybereme penál a jestli to bude tím, máš můj virtuální dík!
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(26.7.2011 0:19:27)
držím palce, dej pak vědět 
|
|
|
|
|
|
| Merylin5 | 
|
(26.7.2011 5:10:39)
K psychologovi bych ho vzala, tím mic nezkazíte.
Já bych mu vysvětlila, že já se mám ráda, a on ať se má taky rád. A že kdyby to udělal, tak už by nemohl prožívat všechno to hezký (říct konkrétně co), a to by byla škoda.
|
|
| Pawlla |
|
(26.7.2011 6:28:56)
Tohle samotné mi nepřipadá jako příznak poruchy.Dělá to jen tak,nebo jako reakci na Tvoji výtku či něco podobného?Nežárlí na mladšího?S psychatrem bych počkala,slíš se poraďte s psychologem.
|
|
| Suza007 | 
|
(26.7.2011 8:44:37)
Já bych se asi došla poradit s dětským psychologem/psycholožkou - někdy pomůže pohled zvenčí, člověk si uvědomí něco, co sám nevidí. Ale na psychiatra bych to neviděla.
|
|
| Z+2 | 
|
(26.7.2011 9:08:03)
Záleží na četnosti a jeho reakci na vaši reakci. Jako prevenci bych mu víc vyznával lásku, mimo tyto situace. V podobné situaci bych ho rozhodně nepovzbuzoval a nezkoušel kam až dojde, ale také bych se snažil ho za to odměnit. Tj. řekl bych mu něco ve stylu: Samozřejmě, že tě mám ráda jsi a vždy budeš můj milovaný syn, ale takovéto chování mi vadí a byla bych ráda, kdyby jsi podobné věci neříkal a ani na ně nemyslel.
Psychologa bych se snažil oddálit a obecně bych se kolem podobných projevů snažil dělat co nejméně rozruchu. Za normálních okolností, čím vlažněji budete reagovat, tím je pravděpodobnější, že podobné jednání dřív vymizí. Dál bych doporučoval, aby jste se pokusili si oba najít pro něj čas, který bude vymezen jen jemu. Tj. ty třeba při vaření, kdy ti bude pomáhat sám. Manžel například může s ním chodit odpoledne na procházku. Je jedno jak konkrétně, ale pokud možno pravidelně a určitě jen s ním a s vaší plnou pozorností jen jemu.
|
|
|
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)