Šešule |
|
(21.7.2013 9:49:57) A právo kohokoli na lásku je takový... sporný U člověka, na němž závisí spousta dalších lidí to platí dvojnásob
|
Nedoma |
|
(21.7.2013 9:59:45) Šešule, to právo bylo myšleno trochu ironicky. Ale bylo tím myšleno, že i muž má svoje city. ALe já myslela i u Charlese, že mu byla vybrána, to znamená nikoliv donucení, ale nátlak a očekávání. Tam já dávám skoro rovnítko. Jsem taky měkká a komukoliv stačí, když na mě chvíli tlačí, hučí do mě a dělá smutné oči, že jeho štěstí je závislé na mém rozhodnutí, a dělám, co nechci. Úplně to na sobě nenávidím. Nejsem hloupá a vím, že to udělat nemusím a o tom tlaku vím, ale stejně mu podlehnu. Je mi nepříjemné být označena za zdroj nepříjemného, víc než moje následné nepříjemno z vnucené volby.
|
Šešule |
|
(21.7.2013 10:13:32) Je možný, že byla vybrána. Ono vybírat si partnera ve chvíli, kdy jsi následník trůnu je asi obecně dost těžký. A možná v týhle situaci jsou ty dohodnutý sňatky to nejlepší Sama nevím, jak bych se k takový situaci stavěla být v ní sama. V 17ti bych se asi stavěla na odpor, o pár let později bych to asi brala docela pragmaticky Každej má city, to jo Já si jen vzpomněla, jak tu vždycky někdo založí téma o tom, že jí/ ho partner opouští s tím, že jí/ ho vlastně nikdy nemiloval/a a odchází za svým srdcem skrzevá právo na lásku. Ale to už jsme zas u obecného lidu a o ten tu nejde
|
Nedoma |
|
(21.7.2013 10:22:21) Šešule, takové to, nikdy jsem ho nemilovala, mi nepřijde jako sebeklam u všech. Já se klidně přiznám, že jsem uzavřela manželství z rozumu. Ale po zralé úvaze, že když jsem se nedokázala zamilovat do svých 26, tak na to čekat prostě nebudu. Vybrala jsem si muže, který se mi líbil, měl podobné hodnoty a styl života. Uplynulo 10 let a nikdy během manželství jsem se zatím nezamilovala do jiného. Sexuální přitažlivost by byla, ale nic víc tak silného, že bych chtěla nějakého KONKRÉTNÍHO jiného muže. Ideálního ano, ale reálného jsem dle svého vkusu ještě nepotkala. Takže mám vrabce a ne holuba. Nejsem nejšťastnější žena na světě a svého muže nemiluju a nikdy jsem nemilovala. Bohužel. Ale ráda ho mám a žije se nám myslím spokojeně. Takže kdybych já potkala někoho vhodnějšího a nebyly by malé děti, tak mě bys mohla věřit, že odcházím za hlasem svého srdce.
|
Šešule |
|
(21.7.2013 10:33:20) Ale pokud bys šla za hlasem svého srdce, nebyl by vinít tvůj současný muž, ale ty (čistě hypoteticky, samozřejmě). Představa, že si mě někdo vezme z rozumu a pak se na mě vyprdne s tím, že mě nikdy nemiloval, se mi moc nelíbí. Jinak nic proti sňatkům z rozumu. Často drží dýl a líp, než ty z velké lásky, resp. zamilovanosti.
|
Nedoma |
|
(21.7.2013 10:37:10) Šešule, ano viník bych byla já.
|
|
|
|
vertigo |
|
(21.7.2013 14:44:06) A můžu se zeptat, jak se k této situaci staví tvůj manžel? Ví o tom?
|
|
Lassiesevrací |
|
(21.7.2013 15:05:30) Někdy se vyplatí počkat. Já potkala toho pravýho ve 27. A tedy neumím si představit, že někdo hodí flintu do žita ještě před třicítkou...
|
Žžena |
|
(21.7.2013 15:17:45) Já si to představit dovedu. Představa, že bych měla čekat do třiceti na někoho, kdo se možná ani nikdy neobjeví, mi přijde těžce uchopitelná... Považuju za svoje životní štěstí, že jsem našla brzo.
|
Lassiesevrací |
|
(21.7.2013 15:22:50) A představa, že si vezmeš někoho, koho nemiluješ?
|
Žžena |
|
(21.7.2013 15:28:16) Lassie, těžko říct. Já na druhé straně ale lásku nevnímám jako něco, co náhodou přiletí a sedne Ti za krk... a pak třeba zase odletí. Láska tak jak ji chápu a žiju já, není něco, co se Ti náhodou přihodí. Já vnímám lásku i jako rozhodnutí. Jinými slovy: věřím tomu, že pokud bych našla člověka, se kterým bychom se shodli v podstatných životních postojích, bylo by nám spolu dobře třeba jako kamarádům a shodli bychom se dlouhodobě na praktických věcech atd., mohla by i láska přijít časem.
|
Šešule |
|
(21.7.2013 15:40:59) Žženo, vidím to stejně. Mám dojem, že lidi kladou často zbytečně velkej důraz na počáteční zamilovanost a říkají tomu láska, na jejímž základě by se měli lidi brát. A když ne, je to špatně. Samozřejmě, když je na začátku zamilovanost a pak se to přetaví do kvalitního vztahu (věřím, že zrovna Lassie to tak má), tak je to určitě hezčí. Přijde mi ale, že ta počáteční zamilovanost je spíš taková třšnička na dortu, na který samotný vztah postavit nejde. Jenže dneska je kult zamilovanosti
|
Kafe |
|
(21.7.2013 16:03:45) Šešule - tak ta počáteční zamilovanost pomůže překonat počáteční mušky soužití, než se pár sžije. Prostě díky zamilovanosti jsou více tolerantní. Na druhou stranu ty páry měly kolem sebe služebné, měly vlastní pokoje, takže mohly celkem slušně žít spolu, i když se nemusely.
|
Žžena |
|
(21.7.2013 16:25:03) Strašidlo, ta tolerance pod vlivem zamilovanosti je taky obousečná a může to vztahu klidně spíš přitížit. Zamilovanej si kolikrát nechá líbit věci, co by si "za střízliva" líbit nenechal a pak, když ze zamilovanosti procitne, už nemá možnost to změnit. Takových případů jsou mraky.
|
Šešule |
|
(22.7.2013 11:14:10) Souhlas. Zamilovaný lidi dělají věci, co by normálně nedělali a tolerujou, co by normálně netolerovali.
|
|
|
|
Lassiesevrací |
|
(21.7.2013 16:42:28) Nemám . Mě můj muž zaujal a přišel mi jako fajn chlap. I se mi líbil, ale sama bych po něm asi nevystartovala, nebyl úplně můj typ. Choval se ke mně moc galantně, třeba jel z práce, zastavil a zeptal se, jestli nechci svézt atp. I v práci mi poradil a pomohl, kdykoliv jsem potřebovala. Ale časem jsem se do něj úplně zbláznila. A zraje, jak víno. Zatímco já už jsem víno leda tak slámový, šťáva skoro fuč. Pro založení rodiny bych se bez tý "třešničky" nerozhodla.
|
|
|
|
Žžena |
|
(21.7.2013 15:41:27) Jako samozřejmě si nedovedu představit, že bych si vzala někoho, koho nesnáším, s kým se neshodnem v nějaké pro mne podstatné věci atd. Na druhé straně láska reálně není zárukou ničeho, v naší době a zemi je ve zvyku brát se z lásky a polovina manželství se stejně rozpadne. Vidím to i kolem sebe v rodině. Takže mi model "střízlivá oboustranná práce na pozitivním fungujícím svazku, i když bez třeskuté zamilovanosti" nepřijde tak nepochopitelnej.
|
|
|
|
|
|
|
|