| Mirek_ | 
 |
(10.9.2014 21:51:37)
Otázka se týká teorie popsané v knize Respektovat a být respektován.
Před rokem a čtvrt jsem tu řešil prosazování oprávněných požadavků.
Jakým způsobem ale určíme, co je oprávněným požadavkem a co už ne?
Kde vidíte tu hranici?
|
| Eržika. | 
|
(10.9.2014 22:25:17)
Mirku, já se si při pochybnostech představím, jak by mě v tom požadavku bylo.
Jinak zvažuji, jestli je nutné tento požadavek vznést. Jestli to není jen můj zajetý stereotyp, a je-li nutné to takto řešit. Případně o tom podiskutuju.
Ale už mám velký děcka, a dlouho v zařízeních s R+R přístupem.
|
|
| Rosina | 
|
(10.9.2014 22:56:59)
Moje zkušenost - děti v určitém období( např. v pubertě) jsou schopné jakýkoli požadavek vyhodnotit jako neoprávněný a předložit i řadu argumentů, s kterými se jako rodič ale můžu či nemusím ztotožnit. Pro mě je důležité, aby doma fungoval nějaký pořádek, řád a pravidla. pokud to pro mé děti důležité není, mohu jim nabídnout, že až budou dospělí, mít svou domácnost a děti, může to u nich fungovat podle jejich představ. Vždy se jim snažím vysvětlit důvody, které k požadavku vedou, neočekávám slepou poslušnost.
|
|
| lampa | •
|
(10.9.2014 23:04:54)
No mne nejvic pomaha si dite predstavit jako rovnoceneho partnera, jsko treba meho muze. V tu chvili zjistis, ze je to clovek se svymi potrebami a ze vlastne neexistuje opravneny a neopravneny pozadavek. My mame tendenci ty deti stejne manipulovat tam kde je chceme mit my. At uz s RaR nebo bez. Treba my mame byt v nekde v nejaky cas, ale dite ne, to musi bohuzel s nami. Vse je o kompromisu, at uz vztah dite rodic nebo dospely-dospely.
|
| Mirek_ |
|
(10.9.2014 23:41:17)
Partner si za zdraví svých zubů zodpovídá sám. Oběma se k zubaři nechce, ale dospělý se obvykle přinutí sám, kdežto dítě by nejraději návštěvu odkládalo, neboť důsledky (zkažený zub) jsou daleko. Požadovat od dítěte pravidelnou návštěvu zubaře by snad mohl být oprávněný požadavek, či ne?
|
| Kudla2 | 
|
(10.9.2014 23:51:02)
To jo, ale to odůvodníš.
|
|
|
| Pam-pela | 
|
(11.9.2014 8:59:24)
Lampo, partner je dospělý člověk, nemáš za něj zodpovědnost výchovy a vzdělání.
Vůbec nechápu, jak může někdo dát na jedu lajnu partnera a děti - jsou to naprosto jiné vztahy.
"Vychovávat" partnera je do určité míry manipulace, výchova dětí (tedy vštěpování jim určitých zásad společenských, zdravotních, morálních a návyků) je NUTNOST a dokonce POVINNOST rodičů.
Pro Mirka - myslím, že je potřeba stanovit si CÍL výchovy, jaké děti chci mít... a podle toho se k nim chovat a jednat s nimi, neztrácet se v destailech.
Výchova dětí se mění podle věku, podle potřeb toho kterého dítěte, podle jeho vlastností a celkovému projevu.
Každé dítě reaguje na výchovu jinak  , pokud je v rodině několik dětí, je stejně třeba k nim přistupovat individuálně.
|
| Žžena |
|
(11.9.2014 9:17:40)
Pam-pelo,
já si naopak myslím, že představit si partnera a dítěte na stejné úrovni je někdy velmi prospěšné. Neznamená to nutně, že se k dítěti chováš jako k partnerovi se vším všudy a že na něj kladeš nějaké nároky neadekvátní k jeho věku a schopnostem.
Já si ale myslím, když tak vidím některé lidi, jak se chovají ke svým dětem, že by jim rozhodně prospělo, kdyby se nad tím zamysleli, a pouvažovali, jak by se v obdobné situaci chovali k jinému dospělému. Protože to, co si někdo dovolí k dítěti, by jej v interakci s dospělým v životě nenapadlo. Prostě hodně lidí jede s dětmi v režimu "chovám se k němu jako k méněcennému, pravidla slušnosti tolik dodržovat nemusím, a vždycky mám pravdu".
|
| .Katka | 
|
(11.9.2014 9:37:05)
To jsi mi připomněla seriál Tajemství proutěného košíku. Jak se tam chová babička k dětem, to by mohli na kurzech RaBR promítat jako odstrašující příklad, jak se to nemá dělat.
|
|
| Kamisi | 
|
(11.9.2014 11:46:05)
Žženo, souhlasím, přesně takhle to vnímám.
|
|
| Pam-pela |
|
(11.9.2014 23:43:52)
Ženo, je ale důležité, aby to matka dokázala rozeznat, kde je ta hranice partnerství s dítětem - navíc dítě stojí opravdu jinde, než je vztah otec - matka.
Zatím se ukazuje, že překročení této hranice může být velmi škodlivé pro dítě.
Nemluvím o dospělých "dětech", ale o dětech, které máme opravdu na starosti se vším všudy. Stavět je na úroveň dospělého partnera je pro dítě obrovská zátěž.
|
| Žžena |
|
(12.9.2014 9:26:32)
Pam-pelo,
já jsem dost jasně vysvětlila, co svým příspěvkem myslím, a že rozhodně nemluvím o dělání partnera z dítěte, a to ani vzdáleně.
|
|
|
|
|
|
| .Katka |
|
(10.9.2014 23:24:25)
Já to vidím takhle: Oprávněný požadavek je požadavek, který za oprávněný považují všichni zúčastnění. To by podle mě mělo platit teoreticky. Ale známe tu praxi, že jo.
V praxi je plnění i oprávněných požadavků často otravné (člověk to nedělá rád nebo by radši dělal něco jiného) a neobejde se bez brblání, připomínání a v nejhorším sankcí.
Navíc moje vzpurné děti jsou mistry ve zpochybňování oprávněnosti mnohých požadavků, které vypadají naprosto rozumně a samozřejmě. Ony vidí tu oprávněnost tak nějak úplně jinak.
Takže já se i ze sebezáchovných důvodů snažím o minimalizaci požadavků. Například úklid pokojíčku jednou za měsíc místo jednou za týden. Nebo ve společných prostorách vyžaduju nenechávat bordel, v jejich pokojíčku bordel přehlížím.
Když to vezmu do důsledků, tak požadavků, které je opravdu potřeba bezpodmínečně vyžadovat, je ve skutečnosti velice málo, prakticky jen ty, co se týkají zdraví a bezpečnosti. Ty ostatní jsou jen nadstavba, aby se nám spolu dobře žilo. Někomu se třeba dobře žije, když klade na okolí přemrštěné požadavky, ale to už pak zas nemá nic společného s respektem.
|
|
| Kudla2 |
|
(10.9.2014 23:28:17)
Dobrá otázka.
Možná v tom, jestli jsem to schopna nějak rozumně odůvodnit.
|
|
| withep | 
|
(11.9.2014 6:07:21)
Mám děti ještě malé, neumějí číst, a tedy RaBR nečetly. Takže oprávněnost požadavku určuju já  . Spíš jde o to, že se neumějí podívat na věci nezúčastněně, jinak než ze svého hlediska, než o to čtení.
Asi vycházím podvědomě z principu "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim." Takže hlavní zásada je neubližování. Ale dál se to vztahuje i na vážení si času (práce, úsilí, věcí,...) druhých, takže všechno, co umí a může udělat dítě samo, má udělat samo (oblékat se, uklízet si po sobě,...). Má sníst jídlo, které připravím. A já zase na oplátku uklidím méně důsledně v obýváku, kde je postavená důmyslná vláčkodráha, atd.
Praxe je samozřejmě taková, že děti často tu oprávněnost nevidí (nebo vidí, ale vědomě protestují), ale to už je jiná kapitola.
|
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 8:01:26)
Když jsem o té otázce přemýšlel já, tak jsem vyšel z toho, že „oprávněný“ je založený na právu. A v novém občanském zákoníku čtu:
§ 855
(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.
§ 857
(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.
(2) Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.
§ 858
Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění.....
Čili podle našich zákonů mi přijde, že oprávněně můžu požadovat cokoli, o čem jsem přesvědčen, že je ku prospěchu dítěte. A protože rodiče obvykle požadují to, o čem si myslí, že je to ku prospěchu dítěte, jsou všechny jejich požadavky oprávněné.
Je v mé úvaze nějaká chyba?
|
| Kopřiva Dvoudomá | 
|
(11.9.2014 8:09:43)
V zásadě ne 
Že oprávněnost požadavku posuzuje rodič, je prostě nespornej fakt. Pokud si to vyhodnotí tak, že oprávněné požadavky jsou jen ty, co se týkají zdraví a bezpečí, je to OPĚT jeho rozhodnutí. Pokud si to vyhodnotí tak, že oprávněné požadavky jsou ty, které mají nějaký rodině prospěšný účel, tj. nejsou samoúčelnou buzerací dítěte (tak to mám já), je to zase jeho rozhodnutí.
Proto mi přijde trochu legrační, když se tu rodiče ideologicky mlátěj po hlavě, že A je oprávněný požadavek, ale B už rozhodně ne, že příkazy nesmí být, ale STŮJ není příkaz, nýbrž signál, a podobný úkroky stranou.
Prostě je to tak, že směr výchovy včetně toho, co všechno bude žádat, a včetně formy, jakou to bude žádat, určuje rodič, samozřejmě že veden ušlechtilými pohnutkami . Zaplať PB, nerada bych se dočkala něčeho jinýho.
|
|
| Markéta, kluci 12 a 5 | •
|
(11.9.2014 8:27:07)
Ty jo, v psaném projevu nepoznám, jestli znevažuješ principy Ra R nebo si děláš srandu. Myslíš, že autoři brali v úvahu požadavky občanského zákoníku?
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 9:03:44)
Vůbec netuším, jak autoři rozlišují oprávněné a neoprávněné požadavky. Třeba i každý jinak. Já jsem v knize vysvětlení nebo definici nenašel.
Kde vidíš hranici mezi oprávněnými a neoprávněnými požadavky.ty?
|
| Markéta |
|
(11.9.2014 9:52:36)
Nevím, já tu hranici nikdy nehledala, vždycky se nějak domluvíme, a když vyjímečně ne, tak platí, že pravdu mám já.
|
|
| radka | •
|
(11.9.2014 10:14:40)
nesmíš všechno hledat v knize, návod na život ti stejně nikdo nedá
|
|
|
|
| Pam-pela |
|
(11.9.2014 9:01:46)
Mirku, v zásadě ano...dokonce je to povinnost rodiče.
A myslím si, že k tomu tak přistupují všichni zodpdovědní rodiče, spíš je otázkou, co si představují pod tím pojmeme usměrňovat a vychovávat a jaké nároky mají oni sami.
|
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 9:04:05)
V úvaze není chyba. Ale oprávněnost svého požadavku nevyčteš z občanského zákoníku. Ono ve výchovných metodách stejně nejde většinou ani tak o požadavek samotný a jeho oprávněnost, ale o způsob, jakým ho prosazuješ.
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 9:14:38)
Katko, příklad ze života. Dítě má hudební nadání. Nechce jej ale rozvíjet. Je požadavek, aby jej rozvíjelo (cvičilo na nějaký nástroj) oprávněný? Rodič vidí, že ta dovednost mu v budoucnu může leccos umožnit (a být přínosem i druhým), i když v přítomnosti je to třeba pro dítě nepříjemnost. Taky schopnost překonat nechuť a dát i méně příjemné činnosti nějaký čas týdně podle mě není pro život k zahození.
|
| Eržika. |
|
(11.9.2014 9:19:45)
Mirku, s tím mám čerstvou zkušenost: Dítě přestalo chodit cca ve čtvrté třídě na příčnou flétnu do LŠU. Fakt dlouhodobě nechtělo, nebavilo.
Nicméně na druhém stupni hraje na flétnu se školním sborem, a v sedmé třídě začalo chodit soukromě na populární zpěv, a další rok přidalo soukromě kytaru.
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 9:25:37)
A teď je Eržiko otázka, zdali jste po něm nějakou dobu požadovali, aby na flétnu chodilo, nebo zda chodilo ze svého zájmu a když ten dočasně opadl, hraní přerušila. Pokud jste požadovali, považuješ ten požadavek za oprávněný?
|
| Eržika. |
|
(11.9.2014 9:36:14)
Požadovali jsme dochodit školní rok. Nakonec dochodila ještě dva, i když už hlásila, že ji to v LŠU nebaví, a i poctivě cvičila. Po dvou letech jsme se dohodli, že už chodit nebude - nebyla to chvilková záležitost.
Přítel byl nucen chodit léta do houslí. Nyní hraje na kytaru a zpívá v klasickém sboru. Ale na housle nehraje vůbec.
|
| Eržika. |
|
(11.9.2014 9:37:44)
Z toho vyplývá právě, že z musíš se nestane chci. Ale má-li dítko nadání, tak si samo najde jinou cestu.
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 9:51:03)
Otázkou je a/ zda by si jinou cestu našel, kdyby jeho nadání nebylo rozvíjeno chozením do houslí b/ nakolik mu chození do houslí umožnilo/usnadnilo pozdější hudební aktivity.
|
| Žžena |
|
(11.9.2014 9:54:21)
Mirku,
jenže role rodiče v té pomoci hledání cesty k hudbě může být taky úplně jiná, než zrovna jen nucení do houslí
Tj. co takhle udělat úkrok stranou z cesty "nutit nebo nenutit zrovna a jen do houslí - aneb co je oprávněný požadavek" směrem k "jak s dítětem sdílet radost z hudby"?
|
|
| Eržika. |
|
(11.9.2014 9:55:23)
Ano, ale i dítěti umožnilo 5 let flétny nynější aktivity dle výběru - zpěv a kytaru.
|
|
|
|
|
|
|
| Žžena |
|
(11.9.2014 9:22:17)
Takovýto požadavek bych jako rodič v první řadě doplnila snahou dítěti tu hudbu nějak přiblížit, třeba jiným, pro ně příjemnějším způsobem. Najít pro dítě jiný způsob výuky, než nabízí klasická zaprděná ZUŠka, naslouchat víc jeho volbám (třeba mu byl vybrán jiný nástroj/hudební obor, než by samo chtělo).
A počítala bych s tím, že pokud sama jako rodič nemám hudbu jako přirozenou součást života, tak je pro to dítě celkem přirozené, že k ní taky může hledat cestu složitěji.
A jinak bych na té hudbě tak netrvala, obzvlášť pokud bychom nebyli hudební rodina. Pokud by si dítě našlo jiný směr, který ho baví, byla bych ráda, a na hudbu netlačila.
|
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 9:30:47)
Aha, ale to se tedy ptáš spíš na motivaci. Tak jsem teda vytáhla tu knihu a vidím tam v kapitole o motivaci Smysluplnost, Spolupráce, Svobodná volba, Zpětná vazba. Řekla bych, že zejména smysluplnost by se v RaRB mohla prakticky ztotožnit s tou tvou "oprávněností", na kterou se ptáš.
Cituji: "Pokud v nějaké činnosti sami nevidíme smysl nebo ho nedokážeme dětem zprostředkovat, neměli bychom ji po dětech vyžadovat." (str. 183)
A konkrétně - nadání nestačí, musí to taky člověka bavit. Pokud ho to bude bavit, cestu si k tomu najde bez ohledu na nadání. Nechuť se dá překonat, ale jen momentální, nikoli trvalá.
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 9:34:45)
A konkrétně o nucení na hudební nástroj máš pojednáno na straně 181, kapitolka Z "musíš" se "chci" nestává.
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 9:37:52)
Právě u toho nucení do hraní (poslechu) muziky se chci NĚKDY stane. Slyšel jsem to v rozhovorech s hudebníky a četl v knize jako příběh ze života.
|
| adelaide k. | 
|
(11.9.2014 9:39:57)
Mirku, to si umím představit pokud je hudebník rodič a hudbou fakt žije, jinak nevěřím, že by taková přeměna musím ve chci byla možná.
|
| Žžena |
|
(11.9.2014 9:51:11)
Jasně, je potřeba si uvědomit, že hlavním motorem výchovy je stejně vlastní příklad rodičů, ne příkazy a zákazy.
|
|
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 9:52:51)
Tomu moc nevěřím. Ti dospělí muzikanti, co tvrdí, že je rodiče do hraní nutili a díky tomu jsou tak dobří, nevědí, jak by to bývalo vypadalo, kdyby je nenutili. Spoustu dětí rodiče nutili a přesto se z nich skvělí muzikanti nestali.
To bych mohla ilustrovat tím, co vyprávěl Stivín. Ten říkal, že on začal pořádně hrát na příčnou flétnu až někdy v 17 nebo 18 letech. A že začít v nižším věku má hlavně tu výhodu, že děti mají víc času na cvičení, jinak že je to jedno. Taky velmi poučný příběh ze života, doporučuji přečíst všem rodičům. Rozhovor je tady:
http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Jiri-Stivin-pohled-do-kuchyne~06~srpen~2002/?&mprint%5B4392%5D=1
|
|
| Racek | 
|
(11.9.2014 10:58:56)
Otazka je, jestli pak clovek opravdu chce sam za sebe, a nebo se jen vytrvale celozivotne snazi zavdecit rodicum a splnit jejich predstavu (a nici tim zivot sobe i svemu okoli, na ktere to prenasi). Coz si treba dlouha leta ani sam neuvedomi, dokud se po nekolika zivotnich krizich a zklamanich nezacne sam intenzivne zajimat, co je vlastne pro nej v zivote dulezite a proc, a odkud prameni jeho jistoty a nejistoty.
|
|
|
|
| adelaide k. |
|
(11.9.2014 9:36:19)
Katko jo, smysluplnost je to klíčové slovo. Pokud danou věc nedokážu před dítětem smysluplně obhájit, tak na ní netrvám.
|
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 12:24:00)
Pokud je dítě motivováno vnitřně, je to skvělé. Pokud ale preferuje koukání na TV a hraní na PC (a k tomu je vnitřně motivováno velmi) a další puzení nemá, je pošťouchnutí do jiných činností (jako je pohyb nebo hudba) přinejmenším rozšířením obzoru. Navíc dovednosti, v mládí získané (i když ne zcela z vlastního rozhodnutí) se můžou později hodit.
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 13:22:57)
Proti pošťouchnutí nelze nic namítat. Rodiče by měli v rámci možností dítěti nabídnout co nejširší výběr činností, ale nechat na něm, které se bude chtít věnovat. Maximálně bych si dovedla představit něco jako "chci, abys aspoň jednou týdně měl nějakou mimoškolní činnost, vyber si, co to bude".
|
|
| adelaide k. |
|
(11.9.2014 13:26:44)
Tak pošťuchování je jedna věc a nucení do konkrétní aktivity druhá.
|
|
| Kamisi |
|
(11.9.2014 13:31:52)
Mirku, ze své zkušenosti - tím, že dítěti něco zakážeš, ho nepřiměješ k tomu, aby neoblíbenou činnost dělalo rádo a pořádně. Co se týče PC a TV - dohodnu se s dítětem na době, kterou takto tráví a jak využije zbylý čas, je na něm.
U staršího syna třeba vůbec není problém - zvládá si všechno organizovat sám, sedí dost času u počítače, stíhá ale všechno do školy, chodit se psem, i hrát na klavír (teď už dobrovolně). Na tom počítači se navíc věnuje taky učení - jen po svém. Překládá písničky a filmy, dívá se na zajímavá videa, zaměřená společensky a duchovně, poslouchá hudbu. Nevidím důvod, proč bych ho měla někam tlačit, "musení" má ve škole dost. Někdy mu nabídnu, jestli nechce se mnou na zahradu, že si budeme povídat, nebo do kuchyně pomoct s vařením, jsou to hezké chvilky spolu strávené, někdy ho požádám o pomoc s něčím, nikdy ho nenutím, netlačím na něj a funguje to. Základ je ten, že nám nebo jemu, když něco dělá sám, je v tom dobře. Jinak to stejně nemá efekt.
Z hudebkou a vedeným hraním na nástroj mám rozporuplnou zkušenost. Když děti hrály ze své vůle, pro sebe, hrály rády. Ve chvíli, kdy začaly být organizované v ZUŠce a z hudby se stala povinnost, přestalo je to bavit, je to pro ně jen další škola. Z připomínání domácího cvičení se stala pruda pro všechny. Pro mě je to velké poučení, je lepší dělat cokoliv pro radost, než podle mě dobrou věc proto, že si myslím, že by se to jednou mohlo hodit. Jestli chci dítě k něčemu přivést, tak tím, že to budu sama dělat a ono bude vnímat radost z toho, že to dělám. A když ho to zajímat nebude, najde si něco jiného.
|
| Eržika. |
|
(11.9.2014 13:44:06)
Kamisi, ale "Jestli chci dítě k něčemu přivést, tak tím, že to budu sama dělat a ono bude vnímat radost z toho, že to dělám. " jde jen do určité úrovně, já třeba nemám hudební sluch a na nic nehraju.
Jinak také dávám podmínku jeden kroužek dle výběru dítěte...
|
| Kamisi |
|
(11.9.2014 14:32:24)
Eržiko jasně, proto další věta: "A když ho to zajímat nebude, najde si něco jiného. "
Chtěla jsem tím říct, že nucením to nefunguje. Ale došla jsem k tomu až zkušenostmi a časem. Každý to dělá, jak v danou chvíli nejlíp umí.
|
|
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 17:16:25)
Kompenzuje syn sezení u PC dostatečným pohybem? Třeba právě pohyb je něco, co člověk nemusí nutně dělat rád a pořádně, ale i přesto je to pro tělo prospěšné. Stačí u vás toto vysvětlit a dál nechat zodpovědnost na synovi?
Předat dítěti zdravý životní styl mi přijde jako jeden z úkolů rodiče, a pouhá domluva nemusí stačit. Ani spousta dospělých se nepřinutí pohnout pravidelně kostrou.
|
| .Katka |
|
(11.9.2014 17:51:12)
"Ani spousta dospělých se nepřinutí pohnout pravidelně kostrou."
A po dětech to máme chtít?
|
| Kamisi |
|
(11.9.2014 18:03:25)
No právě, pořád je tendence děti nějak organizovat. Podívejme se nejdřív na svůj zdravý životní styl.
|
| Mirek_ |
|
(11.9.2014 22:07:38)
Já se postupně stávám organizovanějším. Rodiče mě to neučili, neb to sami moc neuměli. A podle řady zdrojů je pro člověka organizovanost prospěšná.
Laurence Steinberg: "Studie ukazují, že když má život dítěte určitá pravidla a řád, dítě má pocit jistoty a bezpečí a také se naučí sebeovládání a zdravé sebedůvěře."
Já občas vedu děti k tomu, aby se organizovaly samy, tj. ujasnily si, co budou daný den dělat a jak dlouho, a pak to pokud možno dodržely. A aby nezapomněly na pohyb a nějakou práci.
|
| Žžena |
|
(12.9.2014 9:25:42)
Mirku,
určitý stupeň řádu a organizovanosti je jistě vhodný, ale při jeho zavádění je v první řadě potřeba přizpůsobit se náturám svých konkrétních dětí. Není rozhodně vhodné na ně doslovně "aplikovat" nějakou knihu.
A hlavně: nositelem a modelem řádu jsi Ty - rodič.
|
|
|
| Pam-pela |
|
(11.9.2014 23:46:27)
Kamisi, všechno by mělo být vyvážené, všechny krajnosti vždy přinášely a přinášejí a budou přinášet problémy - a to ve všem.
Najít tu pravou míru ve všem je ale velice těžké, zvlášť pro lidi, kteří nemají nějaké vzory vyváženosti. Ti se pak pohybují od extrému k extrému, ode zdi ke zdi  .
|
|
|
|
| Kamisi |
|
(11.9.2014 18:01:36)
Že by to byl co se týče pohybu úplný ideál, to asi ne. Cestou do školy a ze školy má kus cesty pěšky a chodí každý den se psem tak na hodinu ven, běhá s ním nebo jen chodí, podle energie. I pohyb dětí je závislý na nás rodičích, na tom, jak trávíme den my, v tom dětem my zrovna nejdeme moc příkladem, ale snažím se s nimi občas jet na kole nebo děláme něco na zahradě, to je taky slušná rozcvička. Ono v týdnu chodí každý den domů po páté, to je pěkná šichta i pro dospělého, upřímně ani já v týdnu po takových dnech už nemám sílu vyvíjet fyzickou aktivitu. Času tráveného ve škole je na střední škole už moc, pak ještě hudebka.
Mladší syn chodí s dětmi ven. V zimě je to obecně horší.
Plánujeme tady ve vsi nějaké pravidelné aktivity, ale volné, staví se tu hřiště, kde by si mohli dospělí i děti zahrát volejbal, tenis, v zimě ping pong v sále. Tak věřím, že to se sportovním vyžitím bude mnohem lepší. Naše děti nejsou rády organizované v kroužcích, taky všude musí dojíždět. Ale zase jsou na vesnici jiné možnosti, než ve městě.
|
|
| Žžena |
|
(12.9.2014 9:22:42)
"Ani spousta dospělých se nepřinutí pohnout pravidelně kostrou."
Tady mi přijde naprosto zásadní otázka, jací sportovci a muzikanti jste vy dva se ženou. A co u vás dvou vidí dítě jako normu.
|
| Mirek_ |
|
(12.9.2014 15:53:59)
V přístupu k pohybu a hudbě se s manželkou lišíme. Já jsem aktivnější, manželka normu kazí, děti mají přirozený sklon volit snazší, méně namáhavou cestu.
Nakonec i tu TV bych já jako jediný zrušil.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Žžena |
|
(11.9.2014 9:06:28)
Takový, který je podložen nějakým relevantním důvodem? Třeba ochranou zdraví, tím, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, nějakou potřebou dalších členů rodiny?
Ono to rozlišování mi nepřijde tak těžké, když člověk z principu nevyžaduje nesmysly, tak to, co zbude, jsou většinou požadavky oprávněné, takže není nutné se nad každou věcí dlouze zamýšlet.
|
|
| adelaide k. |
|
(11.9.2014 9:09:10)
Tak oprávněný požadavek je takový který vychází z obecné slušnosti a pravidel nastavených v té dané rodině. Takže to může být dost různé.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)