| kněžna Dragomirová | 
 |
(9.3.2026 19:49:09)
  Téma pro odlehčení :)
Těšila jsem se na o, až si moje nejmladší začne vybírat a hrát na to, co by chtěla dělat, čím by chtěla být. Já chtěla být princeznou, pak herečkou, pak zpěvačkou..hudbu dělám dodnes. A vlastně se částěčně živím i tím jedním, co jsem si jakoby vymyslela už snad v první třídě. Kluky zajímá popelář, kosmonaut... holka chce být maminka.
Je to vše naivní a hravé, ale přesto to něco vypovídá o osobnosti dítěte.
Tak naše mě totálně zpražila. Říká že až bude velká, nechce chodit do práce. Chce být jen a jen doma, pořád a pořád. A že si pořídí kočičku, aby s ní mohla být doma.
Toho se zatím drží, a popravdě, já vůbec netuším, kde to sebrala. Je fakt, že to teda rezonuje s mými představami o nějaké zašívárně, když mi bylo dvacet :)) ale časem mě mateřštví vyvedlo z omylu, že být pořád doma je super :D Od dvou a pů roku dítěte jsem v práci, ne tedy na plný a popravdě mi vyhovuje mít 1 den v týdnu volno - lékaři, úklid, a tak. Ale nikdy jsem nemluvila před dcerou o práci jako o nějakém problému, naopak - mluvím záměrně v dobrém. že je hezké chodit do práce, dělat něco co nás baví, a cítit se užitečný. ještě za to dostávat peníze.
Ale tohle, ačkoli jsem jí to říkala ěklikrát, šlo asi zcela imo, protože teď cca obden, hlavně při cestě ze školky a do školky, opakuje, že nikdy nikdy nechce chodit do práce. A že ani do školy nebude chtít, že se to nemusí.
Co byste jí na to řekly? Mě nic nenapadá, než to, co jsem psala výše - že je hezké chodit do práce a že vydělávat peníze je potřeba Kdyžto nepřejde, až bude starší, tak bych mohla přihodit vlastní zkušenost, jak jsem chtěla být dlouho, dlouho na mateřské s dětičkami, ale záhy jsem zjistila, že být jen doma není taková zábava, jak jsem si představovala.
Nebo co byste na to řekli vy?
Ještě mě napadlo, že můžu říct, že se to dá udělat, když se bude hodně učit matiku, a může dělat to co táta - (programátor) a tam se dá pracovat z domova. 
Že se má bohatě vdát, jí asi říkat nebudu, ale taky možnost 
Spíš mě teda překvapuje, jak to má nastavené... nikde to nmohla zažít, my jsme fakt rodina, která e sice na pohodu, to jo, já taky nejsem v práci každý den v týdnu, ale snažíme se, aby v nás měla nějaký morální vzor... a teď tohle
|
| babi_ | 
|
(9.3.2026 19:56:44)
Hm, smysl práce jsi vysvětlila dobře, dál bych to nechala být. Prostě bych to téma nenadhazovala, nerejpala do toho. Pokud začíná sama, jen bych řekla "no jak myslíš" nebo "tak dobře".
Buď ji to přejde, nebo ne, a dosáhne toho, že bude doma s kočičkou 
|
| Žžena |
|
(9.3.2026 20:11:36)
Třeba si doma zřídí kočičí hotel viděla jsem na to reklamu, měli takový "kapslový hotel" pro kočky, kóje z předělané skříně.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 9:53:18)
jo, to mě tay napadlo, jestli je bude mít fakt ráda (teď má, a mít kočičku nemůžeme)
známí mají depozit, to je taky pěkné:)) Potřebovali na to bt s terasou 
|
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(9.3.2026 20:07:12)
Nemyslím si, že je třeba předškolní dítě o něčem přesvědčovat.
Nechala bych ji snít 
Kdo ví, kde bude svět za dvacet let, až bude hypoteticky potřebovat s tou prací začít
Třeba jí to vyjde a bude doma s kočkou, proč ne?
(Já jsem si v předškolním věku přála mít opravdické živé miminko, a toho jsem se dočkala )
|
|
| Žžena |
|
(9.3.2026 20:09:15)
Nic bych jí na to neřekla. Není to o nic horší kariérní plán než bejt princezna A je to naprosto adekvátní jejímu věku.
|
| Ropucha + 2 |
|
(9.3.2026 20:12:58)
"o nic horší kariérní plán než bejt princezna"
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 9:51:35)
 vlastně jí todocela pálí
|
|
|
|
| Stará husa |
|
(9.3.2026 20:14:17)
Naši mi od začátku vysvětlovali, že do práce se musí chodit, protože za ni se dostávají penízky a za penízky si kupujeme jídlo, oblečení, hračky a všechno. Že všichni dospělí musí do nějaké práce chodit. Musím říct, že mi to nijak nepomohlo, naopak jsem měla strach být dospělá, že budu muset do práce a drželo mě to hodně dlouho. Ještě po maturitě jsem měla strach, že se nedostanu na vysokou a budu muset do práce. Takže tvoji dcerku celkem chápu. Taky jsem neměla vysněné povolání, jen jsem věděla, že být jen tak doma nebudu moct.
|
| Ropucha + 2 |
|
(9.3.2026 20:30:12)
Vůbec si nevzpomínám, že by se mnou rodiče někdy mluvili o práci nebo vysvětlovali její smysl.
Dítě nežije ve vzduchoprázdnu a postupně pochopí, jak funguje společnost.
Jediné, co si vzpomínám, že kdy k tématu práce zaznělo od rodičů, bylo varování před střední zdravotnickou školou, o níž jsem nahlas uvažovala. Maminka mi velmi správně nastínila, že ta práce zdaleka neobnáší jen to, co si představuji, a že by to pro mě asi nebylo. Ale to bylo na konci ZŠ, kdy jsem se hlásila na SŠ.
V předškolním věku mi všichni s láskou odkývali všechny nápady, což je myslím přesně to, co je v tom věku na místě udělat
|
| Federika | 
|
(9.3.2026 20:31:50)
Já jsem jako dítě viděla, jak funguje společnost a bylo to přesně to, co jsem nechtěla
|
|
| monam |
|
(9.3.2026 20:33:50)
Ropucho, myslím, že to samé jsem řekla své nejstarší, když nad zdrávkou uvažovala. Jakože klidně, ale až po maturitě.
|
| TaJ | 
|
(9.3.2026 21:04:33)
Monam, asi mi něco uniklo, ale zdrávka je taky s maturitou, ne?
|
| monam |
|
(9.3.2026 21:21:34)
TaJ ano, ale rozdíl mezi praktickou sestrou (= maturita) a všeobecnou sestrou (= dis, bc) je obrovský a druhak, kdyby mě někdo v 15 nebo 16 letech poslal na praxi na internu, ze školy bych asi utekla. Je rozdíl se s tím setkal v 16 a ve 20 letech.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(9.3.2026 22:21:15)
Jsem vzděláním všeobecná sestra, na praxi na internu (za socíku, starou hnusnou) jsme chodily od 15 let a neutekla jsem
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(9.3.2026 21:02:51)
Ropucho, přesně, v předškolním věku má dítě plné právo si snít o všem možném, nevidím důvod dítě v tomhle věku od něčeho zrazovat...kdo ví, co se mu nabídne za možnosti, až bude ve věku, kdy to bude aktuální řešit.
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:01:30)
tak on někdo do oho zdravotnctví je od malička. baí ho to, fascinuje, a pestože pro mě je to prostě šílená představa, a to nejen jako všeobecná sestra nebo laborant nebo sanitář, ale i na pozici doktorky - prostě to prostředí je pro mě tak depresivní, že tím nechci strávit život.
Možná na zubařku by mě ukecali. Tam mi to nějak nevadí, ale ani očařka - koukat se do té buvy.. brr :) Někdo pohrdne i prestižním místem, a někdo to miluje tak, že je šťastný i jako sanitář. Nerozumím tomu, ale něco přitažlivého na tom bude.
Z nemocničního prostředí se točí i tolik seriálů... takže - asi jo:)
u rozhodnutí jít po gymplu pak na medicínu je dost možné, že se některá rozhodnutí udělají čistě pro peníze a titul, to je taky samozřejmě obrovská motivace, ale řekla bych, že zcela bez zájmu o obor to tady být nemůže...
nevím, můj názor:)
|
|
|
|
| monam |
|
(9.3.2026 20:19:00)
Já tedy u mých dětí, které se stále (opravdu neustále) dohadovaly až hádaly, kdo bude popelářem, zpěvačkou, maminkou, tatínkem, veterinářkou (a tak stále donekonečna, velké bitky probíhaly) vyhlásila, že by bylo fajn, kdyby někdo z nich byl právník. Vlastně jsem to nijak nemyslela, jen mi to už přišlo úmorné (a pak jsem taky nechtěla úplně kývnout na "nemusím se učit, popeláře berou i bez školy").
Spory skončily.
Už se mě nikdo nechodí ptát, zda veterinářka může večer po práci na koncert dělat zpěvačku ani zda může každou středu odběhnout učit do školky.
Nejstarší dítě vyhlásilo, že ono právníkem být nechce, nejmladší chce být youtuerem a ta, která ty spory vyvolávala, chce být právník. Stav klidu zbraní trvá určitě už deset let.
Vlastně mě na tom ničilo hlavně to, že jsem neustále musela (asi nemusela, ale jsem taková) vysvětlovat, že veterinář studuje dlouho, zpěvačka musí taky něco umět, učitelka taky, lékařka že studuje taky hodně dlouho, herečka že každá neprorazí a že je o to velký zájem (a u nás nulový talent). Chtěla jsem, aby chápaly, že existuje něco jako vysoká škola a pro velkou část povolání je třeba se tím směrem vydat, nějaké ty roky věnovat jejímu studiu a že fakt při studiu medicíny nejde si střihnout rok v hollywoodu.
|
| Ropucha + 2 |
|
(9.3.2026 20:40:30)
Monam, to mi připomíná rodinnou scénku: dítě poprvé přišlo do kanceláře rodinného příslušníka právníka, přehlédlo knihovnu přes celou stěnu a zeptalo se, jestli to musel všechno přečíst.
Když odpověděl, že nejen přečíst, ale naučit se nazpaměť, odvětilo, že tedy právníkem být nikdy nechce. (Očekávatelná pointa - je právníkem.)
|
| monam |
|
(9.3.2026 20:56:14)
Asi takhle... moje nejstarší vůbec nevěděla, na jakou střední školu by chtěla, čím by chtěla být.... když jsem to s ní někdy v osmé třídě probírala, tak mi zcela vážně řekla, že ona by se hlavně nikdy nechtěla už nic učit.
To mi dost připomnělo ten známý obrázek, na němž je dívka nad matematickými rovnicemi napsanými na tabuli a od hlavy jí jde bublina "kašlu na to, budu striptérkou"
|
|
|
| Monika |
|
(10.3.2026 10:37:37)
Monam, úplně jsem nepochopila, o co se tvoje děti v souvislosti s povoláním tak systematicky hádaly? Jakože kdo z nich může být např. veterinářem (když teoreticky můžou být všichni tím samým) nebo jaká/čí volba je lepší?
|
| monam |
|
(10.3.2026 15:00:42)
Moniko, překvapivě o to vedly opravdu mnohahodinové každodenní spory, kdy někdo ječel "mamííííí to přece nejde aby" a "mamíííííí můžu...." a já toho v jeden okamžik měla prostě dost a řekla jsem si, že tomu dám nějaký směr.
Napadlo mě jim říct, co kdyby někdo zkusil být právník nebo lékař?
Lékaře postupně zavrhli všichni (krev, fuj).
U právníka zůstala ta dcera, která vyvolávala největší spory. Spory tím ustaly.
Výběr povolání ještě u nás není ani zdaleka ukončen, jedno dítě je ve druháku na střední a dvě na druhém stupni. Ale už se nehádají.
|
| Monika |
|
(10.3.2026 15:14:11)
Monam, to je zajímavé a zvláštní, hádat se sourozenci o volbu povolání, to jsem dosud neslyšela (sama mám dva sourozence a hádali jsme se o kdeco)
|
| monam |
|
(10.3.2026 16:37:35)
Moniko, moje děti se hádají velmi extrémně o všechno, zejména to prostřední.
|
| Půlka psa | 
|
(11.3.2026 6:09:35)
"moje děti se hádají velmi extrémně o všechno, zejména to prostřední"
Monam, to tě lituju, to musí být strašný. Nedokážu si představit, že by se mi doma děti hádaly a dělaly u toho hluk. Praskla by mi z toho hlava.
|
|
|
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:09:44)
tos ani jako válku argumentů vést ani nemusela... herečka.. víš, jaký je převis na DAMU? HAMU? kolik přípravy za tím musí být? Zlatý právo a medicína
a popelář by jim nevydržel přes druhý stupeň ZŠ, kdy děi dozrávají a začínají se předbíhat v zajímavějších nápadech.
Já bych jen nějak chtěla předat dceři, že práce je super, jen mi to zatím moc nejde. Zatím se slovem práce máme spíš negativní zážitky, ne ty pozitivní
- potřebujeme penízky ( aha, oy se musí vydělávat, škoda)
- musíme rychle, já potřebuju být v práci včas (- práce nedovolí mi dohrát si..)
- nemůžu tě vyzvednout dřív, jsem v práci (lidi na sebe nemají čas)
takže já se těm dětem ani nedivím 
|
|
|
| Federika |
|
(9.3.2026 20:19:54)
Řekla bych jí že dobře dělá, má recht, smyslem života přece není chodit do práce
Ale žít za něco bude muset,tak to bude muset nějak hezky vymyslet.
Já jsem zhruba tak ve 12 věděla jistě, že nikdy nechci bejt zaměstnaná a nikdy nechci denně chodit do práce. A šla jsem si za tím dost razantně Moji rodiče mě v tom tedy nijak nepodporovali.
|
| monam |
|
(9.3.2026 20:24:08)
já jsem jako dítě chtěla být lecčím včetně toho, že jsem toužila po kariéře kosmonautky Ve 12 jsem myslím zrovna chtěla být učitelkou
pak jsem většinu doby hlavně věděla, že nechci strávit život o projekci u rýsovacího prkna. Vzhledem k tomu, jak prásácky jsem rýsovala asi není divu, že se mi ten sen splnil
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:16:01)
díky, Fede... za ten post. To je super. Je dobré to vědět a je dobré taky ale pro to něco dělat.
Hele jak naší znám...
opakovala to dvakrát nebo třikrát. Není b.bá.
To nebyly věty jen tak... ona už to má promyšlený. Určitě. Jako ty.
a vlastně je to skvělý, že si to takhle vymyslela, i s těma kočkama, dyt jo! já jsem nakonec v práci na necelý úvazek, protože taky plný nechci, naštěstí jsem našla dobrou práci. Manžel je zas sova a nedává ranní vstávání, má práci, kam chodí na devátou.
Jo, fakt je moc fajn, vědět, co chci. Uplně jsi mě tím vlastně potěšila
Nejhorší by bylo, kdyby nic nevěděla, nedělala, nechtěla, netušila.
Tohle je náhodou super plán :)
A já se o ní nebojím, houpá nebude, šikovná je už teď, a dávám ji hodně kompetencí, a když tohle vychovám ok, tak má základ, aŤ bude dělat cokoliv. Školy na tohle nmají uplně moc vliv.
|
| Federika |
|
(11.3.2026 13:55:00)
A máš pravdu, školy na tohle nemají moc velkej vliv. To jen my rodiče si o někdy do určitýho bodu myslíme
|
|
|
| Mr. Miçkey | 
|
(11.3.2026 15:20:22)
Ja jsem jen vedel, ze chci pracovat co nejmin a vyhradne v noci a drzim se obojiho, takze bych detsky prani zas tak nepodcenoval Deti jedou stejnou strategii "co nejdriv se osamostatnit za kazdou cenu a pak se uvidi" Ze smysl zivota spociva v praci jsem jim teda nikdy netvrdil, neb je to hovadina, na druhou stranu, chteji byt v 18 samostatni, ze z neceho zit musi jim doslo pomerne rychle
|
| Federika |
|
(11.3.2026 15:34:58)
Nikdy jsem nepovažovala práci za smysl života, nepovažuju nadále a říkám to i dětem.
Nicméně považuju za extrémně důležitý to, abych dělala, co mě baví a pokud možno nedělala,co mě nebaví.
A to taky dětem říkám
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.3.2026 17:28:43)
"považuju za extrémně důležitý to, abych dělala, co mě baví a pokud možno nedělala,co mě nebaví.
A to taky dětem říkám"
To jsem dětem nemusela říkat, na to přišly samy
Šly si za tím celkem cílevědomě a zatím úspěšně.
Ranním nástupům na osmou nebo dokonce dřívější hodinu se zkoušely vyhýbat už na SŠ, na VŠ už si to mohly zorganizovat po svém a práci také.
První rok práce při VŠ tedy jeden chvíli pracoval od osmi, ale jakmile se osvědčil, domluvil si posun na devátou.
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 17:28:11)
to je super, žes to takhle věděl. Já zase věděla obor, ale popravdě mě jako malou nenapadlo, že se dá pracovat v noci, o víkendech nebo na směny, nebo doma. V rodině jse to neměli.
Zajímavé je, že oba moji rodiče začali v devdesátkách hned podnikat, tátovi to vydrželo až do důchodu do covidu, ale mě to od malička a i jako puberťáka vlastně děsilo a nechápala jsem, jak je to uživí a jak to dokážou, a když jsem se dozvěděla o existenci daňového přiznání, odradilo mě to jako malou ještě víc. A to i přes to, že mi táta nosil z prác na barevné kopírce okopírované obrázky, mohli jsme u něj na počítač a "to se může koupit, to se dá do nákladů" jsem slyšela často.
Je mi 40 a ani mě nehne, začít dělat na sebe, vždycky jsem z toho měla až posvátný strach a přesvědčení, že to přece nemůže fungovat...
nechápu, kde to ty děti berou, ale - každý to prostě nějak máme a víme to relativně brzo.
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(9.3.2026 22:06:09)
já bych jí to nevyvracela,v tomto věku o práci ani o penězích přemýšlet nemusí, tak ať to nedělá.
Jestli už je předškolačka, tak bych jí vysvětlila, že do školy musí, už proto, že tam půjdou i ostatní ze školky, nemůžou tam tak velcí zůstat, a víc bych to asi taky neřešila.
Podle mě má nějaký období nejistoty z toho, že bude změna, právě ta škola, tak od toho utíká aspoň takto.
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(9.3.2026 22:18:23)
Já chci bejt od dvou let zpěvačka, krásná a v televizi.
Původně ne jen tak nějaká, ale konkrétně Naďa Urbánková . Nechtěla jsem ani jíst mrkev, aby mi dali brýle.
Nakonec zpívám aspoň ve sboru, ale zadarmo
Smysl v obyčejné práci vidím v tom, že mi tam dávají peníze.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:17:10)
Boží! Mám ráda žůžů....
|
|
|
| Půlka psa |
|
(9.3.2026 22:19:48)
Být doma s kočkou je pořád pravděpodobnější, než se stát princeznou . Obojí je podmíněno bohatým ženichem, ale ten její aspoń nemusí mít být královského původu. Nechala bych ji být. Buď u toho vyroste nebo užene boháče.
|
| Federika |
|
(9.3.2026 22:28:46)
Proč je to podmíněno bohatým ženichem? Na toho jsem vlastně nikdy ani nepomyslela.
Je přece tolik možností být doma s kočkou a dělat něco, co mi přináší peníze,aniž bych byla nutně zaměstnaná a někam každý den chodila...
Princezna je nuda, náhodou to vidí holka hezky...
|
| Půlka psa |
|
(9.3.2026 22:37:24)
Pokud si nechození do práce přestavuje jako homeoffice s kočkou, tak je to v pohodě. To dělám taky a jsem ráda, že nikam nemusím. Ovšem z textu mám dojem, že to dcera vidí spíš jako nemuset pracovat a vydělávat .
|
| Federika |
|
(9.3.2026 22:44:53)
T nevíš
Zatím má vymyšleno ten domov a kočku.Zbytek domyslí pak
Já měla vymyšleno nevstávání,žádný píchačky, ty by mě zabily, žádný šéfy a poslouchání a dělat, co mě baví.
Taky se zbytek domyslel A klaplo mi to
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 17:37:18)
já měla vymyšlený obor + možnost mít hodně volna, a taky mi to vyšlo.
Ad princezny, to by jí asi neneapadlo, navíc o nich nemá moc iluze, zná jich pár, a jedna byla prokletá a pak se píchla a usnula - to nechceš, druhou chtěli zabít a musela se schovávat v chaloupce u trpaslíků, a největší vzor - Elsa, tu od dětství totálně vypsychli a izolovali, a šťastná byla jen v exilu.
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 17:31:11)
Nebo může být chovatelka. Takové Ragdollky třeba.... ty jsou ňuňu! :))
ty její hlášky si zapíšu, a zalepím do obálky Otevři za 15 let:D
|
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:18:56)
hele...Kate to dala !
pamatujete? Našrotila se na přijímačky, a dala si rok odklad a pak do St. Andrews. A pak teda být nejlepší ve všem. A vyšlo to! :D
|
|
|
| Monika |
|
(10.3.2026 10:45:28)
Naše děti celkem už v předškolním věku řešily, co budou jednou dělat, ale že by nedělaly nic, je asi nenapadlo? Ale tedy syn (který chtěl být "stavebníkem" asi od 3 let a ještě poeád je to ve hře, ale nakonec asi vybere něco jiného) si jednou domlouval s kamarádkou (myslím, že jim bylo kolem šesti let?), že by se jednou mohli vzít, navrhovala to tedy ona a syn celkem i souhlasil, ale "nemysli si, že budeš pracovat jenom na poloviční úvazek a já budu muset vydělávat skoro všechny peníze sám" - to mě tehdy docela šokovalo (bohužel zdrojem té myšlenky mohl být manžel, já v té době na ten poloviční úvazek pracovala, asi si před dětmi stěžoval nebo co  ) Dcera měla a má docela dost představ o budoucím luxusním životě a cestování, ale myšlenku, že by nemusela pracovat zatím nevyslovila a myslím, že jí asi ani nenapadla? Ale kdyby takové představy měla v předškolním věku, asi bych tedy na to nějak odpověděla ve smyslu, že se ještě uvidí, že většina lidí do nějaké práce chodí a že dokonce kromě nutnosti vydělávat peníze, je to může i bavit
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(10.3.2026 12:20:40)
Syn chtěl být popelářem. Protože se chtěl vozit na té stupačce a bylo mu jasné, že jako "civila" ho nikdo nesveze.
|
| Ropucha + 2 |
|
(10.3.2026 12:33:31)
Inko, řekla bych, že to je standardní touha všech dětí v určitém věku
Bydleli jsme v prvním patře, ohrádku s kontejnerem měli přímo pod okny dětského pokoje, takže v příslušný čas jsme vždy stáli s batoletem nastoupení v okně, sledovali proces a mávali.
Při vycházkách pak batole nadšeně jásalo nad všemi popelnicemi, kolem nichž jsme procházeli, popelnice byla prostě top objekt zájmu.
Ve dvou letech se naštěstí malý popelář naučil abecedu a přesměroval zájem na espézetky na autech, ometat okolo zaparkovaných aut bylo o něco ušlechtilejší než ometat kolem popelnic.
Později zjistil, že úplně nejvíc je voják, toho se držel téměř do maturity.
Dětské zájmy a sny jsou krásné.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(10.3.2026 12:45:03)
Všechny chlapečky baví popeláři, zajímalo by mě, jestli i holčičky. Já to teda neměla, manžel ano. Nedávno mi vyprávěl, že soused si v důchodu přivydělával jako řidič popelářdkého vozu. Taky by ho to bavilo, tak uvidíme.
|
| Monika |
|
(10.3.2026 13:27:28)
Inko, moje kamarádka ze ZŠ těmi popeláři iritovala maminku (učitelku) dokonce snad ještě v sedmé třídě (přičemž jsme vycházeli z osmé)
|
| TaJ |
|
(10.3.2026 14:06:31)
Moniko a nemyslela to spíš jako puberťáckou odpověď na to, co z ní jednou bude? V rámci debat o budoucí škole a povolání a tak?
|
| Monika |
|
(10.3.2026 14:13:10)
TaJ, já myslím, že se jí to opravdu líbilo, ale později s tím svou maminku už asi trochu provokovala a to na to myslím naskakovala (učila na zvláštní škole, tak asi někdy hůř rozlišovala, jestli náhodou její dcera není taky trochu "zvláštní" ) Ale mluvila o tom pořád, že se jí ta práce líbí, i se mnou. Jen jí bylo jasné, že to pro ni asi není optimální volba a ještě o trochu víc než popelářem stejně chtěla být taky učitelkou a tou se následně i stala
|
| TaJ |
|
(10.3.2026 14:18:43)
Moniko, mně to právě přišlo jako taková ta typická puberťácká provokace na dotaz "co z tebe bude".
Já jsem zase docela dlouho chtěla být zdravotní sestra, protože jsem jako malá byla párkrát v nemocnici a byly tam hrozně moc hodné sestřičky...no, do konce základky mě to ale přešlo a pak jsem absolutně netušila, co bych chtěla dělat.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(10.3.2026 14:24:58)
Já nevěděla co chci dělat ještě na gymplu, proto jsem tam šla. Být doma s kočkou je dost dobrý.
|
| Ropucha + 2 |
|
(10.3.2026 14:37:17)
"Já nevěděla co chci dělat ještě na gymplu, proto jsem tam šla."
Také jsem brala gymnázium jako odložení rozhodnutí, i když nakonec jsem zůstala cca u toho, nač jsem pomýšlela od mala.
Romantické úvahy o zdravotní sestřičce jsem vzdala ihned, když mi maminka vysvětlila, co všechno ta práce zahrnuje.
|
|
|
| Monika |
|
(10.3.2026 15:13:13)
TaJ, ona byla docela dost vzorná dcera, ale jak byla rodinný benjamínek, tak docela ráda vtipkovala Ale být učitelkou (vedle možnosti popelaření) chtěla taky už od mala, říkala mi, že ještě na prvním stupni ZŠ zkoušela učit plyšového mědvěda chodit, doufala, že kdy mu vydrží hýbat nožičkama dost dlouho (bude dost trpělivá), tak že nakonec on se to fakt naučí To teda neklaplo, ale učitelka se z ní stala fakt dobrá.
|
| Stará husa |
|
(10.3.2026 16:25:27)
Já jsem v první třídě taky učila panenky. Měla jsem i tabuli na stojanu a různé barevné křídy, panenky měly sešity a psaly a počítaly do nich, některé byly vzorné a jiným to nešlo. Strašně mě to bavilo, ale že bych mohla být někdy učitelkou, toe tehdy nenapadlo.
|
|
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(10.3.2026 14:04:57)
Inko, u nás třeba syna popeláři nikdy nějak zvlášť nezajímali. Jako jo, párkrát na to se zájmem kouknul, ale brzy ho to omrzelo. Stejně tak ho moc nezajímaly traktory, bagry, nebo třeba auta obecně (kromě krátkého období poznávání značek a log u aut). Ani nikdy nechtěl být kosmonaut. On měl odmalička od necelých 2 let vlaky, autobusy, trolejbusy, tramvaje, metro... A to mu teda zůstalo doteď. Ještě bylo krátké, ale intenzívní období zájmu o letadla, ale pilotem nikdy být taky nechtěl.
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(10.3.2026 14:25:37)
Inko, chci dodržovat rovnoprávnost , všechny holčičky neznám, ale faktem je, že dceru popeláři nefascinovali, jen syna
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(10.3.2026 14:36:37)
popeláři mě taky nijak nebrali, ale fascinovaly mě jeřáby a bagry, jeřábnice bych asi klidně byla... a taky se mi líbilo, že maminka jezdila s vysokozdvižným vozíkem
|
|
|
|
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(10.3.2026 11:05:24)
já bych nikoho v tomhle věku nepřesvědčovala... vývoj technologií je tak rychlý, že kdo ví, možná až bude ona dospělá, bude mít nějaký zaručený příjem a bude klidně doma s kočkou já měla jako dítě taky různé představy o své budoucí kariéře... ještě někdy asi v 7. třídě jsem napsala do dotazníku, že chci být taxikář... třídní pak kvůli tomu měla i pohovor s rodiči ale to jsem kecala, věděla jsem, že nemůžu napsat "nájemný vrah", což bylo moje skutečné přání taky jsem zvažovala profesi vymahače (ta hodná paní, co přijde jako první, po ní pak přijde Igor) - říkali mi, že by mi to šlo a taky jsem si jednu dobu myslela, že budu knihovnice nebo školitelka taky jsem si myslela, že bych byla spokojená jako žena v domácnosti
no kdo ví, třeba se mi ještě některé z mých profesních přání splní
|
|
| Dari79 |
|
(10.3.2026 12:00:13)
Tak ona je to v tomhle věku ještě celkem sranda. Myslím, že se jí možná stýská po době, kdy (pokud jsi byla) jsi s ní byla doma a do práce nechodila...?
U nás nikdy taková doba nebyla - táta chodí do práce (z domova) furt a já jsem taky pracovala vlastně furt, i když samozřejmě částečně z domova...
U nás to šlo automaticky s určitou "nechutí" chodit do školky, tak u nás jela mantra... malé děti do školky (tedy ty), větší děti do školy (tedy brácha), mámy a tátové do práce.
Ale bylo to spíš na reakce "a musím do té školky, nemohl bych zůstat doma?", než že by to bylo, proč táta musí do práce a nemůže být s námi doma...
Nikdy se alternativa, že existují lidé, co nepracují, ani nezmínila. I můj home office byl jednoznačně pojímán jako práce - maminka teď pracuje ("sedí a ťuká do notebooku"), takže i můj home office byl jednoznačně pojmenován jako práce (to, že jsem doma, neznamená, že nepracuju).
Je tedy otázka, jestli rozumí tomu, že táta, i když je doma, tak je vlastně v práci.
Jinak že školkové dítě neřeší, co jednou bude dělat, je podle mě celkem normální, takže z toho, že nemá "dětskou" představu o svém povolání, bych drama nedělala. Jen některé děti chtějí být učitelkou, doktorkou, paní prodavačkou nebo popelářem... Myslím, že většina takto nepřemýšlí.
|
| Ropucha + 2 |
|
(10.3.2026 12:13:56)
"Myslím, že většina takto nepřemýšlí."
Ono se jim to spíš podsouvá.
Už od MŠ jsou dotazováni, co dělají jejich rodiče, mluví se o tom, jak různí lidé zastávají různá povolání, učí se o různých profesích.
(Asi aby se nepoddávali vlastnímu odvážnému snění a včas získali náležitý společenský směr.)
|
|
| TaJ |
|
(10.3.2026 14:11:51)
Dari, jo, já jsem třeba u syna zažívala občas nechuť jít do školky (nebo spíš chuť zůstat se mnou, protože jinak byl ve školce spokojený) a občas jsem mu i vyhověla a udělali jsme si výlet...protože on u mě vlastně nikdy nezažil nic jiného, než že jsem byla vždycky 2 dny 12h v práci a 2 dny celé doma (kdy jsem ale nemusela doma pracovat). Ale teda nikdy v tom předškolním věku neřešil, jestli chce jednou chodit do práce, nebo ne apod...
|
|
|
| Janinka a dvě princezny | 
|
(10.3.2026 14:59:48)
Zamyšlení nad tím není nijak složité. Jak sama píšeš - varianta být pořád doma tě natvrdo přešla až s narozením dětí a i přesto se snažíš v rámci práce být s dětmi co nejvíc doma a ne v módu "pořád v práci". Možná tě překvapí, že jí tohle může vydržet poměrně dlouho a proč asi. Já mám dvě holky a dnešní doba je nastavená trošku jinak, děti cítí doma pohodu, pohodlí a bezpečí, pokud je vše v pořádku. Někdy možná až moc. My jako děti jsme to měly jinak a domů jsme moc nechodily, neb tam číhaly povinnosti, zákazy a poměrně přísný režim. Radši jsem lítaly venku. Čti to tak, že je dítěti doma dobře. Ale právě proto, že nic nemusí. To, že musí pracovat/vydělávat peníze bych nechala až do podstatně staršího věku - my tím strašíme naše puberťačky, když mají kecy na školu. Nechce se ti? ok, pak ještě můžeš chodit do práce, ale bez prázdnin co dva měsíce frajerko a o těch velkých si nech jen zdát plus samozřejmě začne fungovat i samotná touha po penězích/vlastním příjmu/rodiče nemají nebo nechtějí dát, kterou mají některé děti také pak poměrně silnou
Navíc jak někdo psal, víme prd jak bude za dvacet let vypadat pracovní trh a na čem všem se bude dát vydělat, tak bych si s morálním příkladem nelámala hlavu. Ony někdy takové ty příklady alá maminka byla velmi pracovitý člověk = vlastně celý život jen makala a nic si neužila taky nejsou to co chceme že
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 10:23:08)
přesně!
ona hlavně nerada vstává...je po manželovi, jsou šílení, budík tu hodinu zvoní a oni dva jsou jako pařezi.
Tak už ted si dělám srandu, že se bude muset fakt dobře učit matiku, aby mohla mít homeofficy a práci od devíti jako táta. :D
A kočku k tomu, samože!:D
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.3.2026 11:48:36)
"že se bude muset fakt dobře učit matiku, aby mohla mít homeofficy a práci od devíti"
Proč matiku?
Od devíti a z domova se dá dělat hromada věcí i bez matiky.
A jak už tu opakovaně padlo, kdo ví, jak bude svět vypadat za dvacet let.
Přijde mi, že tu výchovu zbytečně násilně šroubuješ.
Dítěti není třeba všechno nějak didakticky navalit do hlavy. Dítě pochopí svět z toho, jak v něm žije, jak ho kolem sebe pozoruje a jak sbírá zkušenosti.
Myslím, že stačí odpovídat na otázky a úměrně věku dítě socializovat.
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.3.2026 12:16:49)
Proč zrovna matiku?
Může být třeba spisovatelka nebo překladatelka.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(11.3.2026 17:42:23)
ropucha, inka : jasně, tak mě jen napadlo přironání k manželovi, taky spáči. jasně že je těch povolání pro noční sovy víc... :)
|
|
|
| Federika |
|
(11.3.2026 13:51:53)
Tak já věděla jistě, že nechci ráno vstávat, už jako malý dítě.
Ale matika by mě nenapadla, tu jsem dělat nechtěla a ani bych nevěděla, jak ji doma využít.-)
|
| Mr. Miçkey |
|
(11.3.2026 15:29:05)
Jo vstavani.... jezismarja to bylo drama, kdyz se mas matka snazila v sobotu dopoledne vyhnat z postele. "Nemuzete se furt valet, uz je den, musite neco delat, co z vas bude...? Jak budete jednou chodit do prace?" V noci, jak jinak. Segra pracovala celej zivot na nocni a ja vicemene tak, pres den jen v ramci skoly a prvni dva roky na smeny (kde uz byla vic nez pulka nocnich), od te doby vyhradne na nocni. A so te doby jsem pracoval jen velmi narazove a rovnez v noci. Nikdy jsem nechodil dlouhodobe do zamestnani s pevnou pracovni dobou vyzadujici vstavani rano a nadale to nehodlam menit, ze ve dne nepracuju a pracovat nikdy nebudu tvrdim od doby, co jsem se naucil mluvit a trvam na tom dodnes. V podstate je to moje jedina predstava zamestnani "cokoli, ale at je to v noci"
|
|
|
|
|
| sally | 
|
(11.3.2026 16:15:11)
MOje dcera takhle jednoho dne taky řekla, že nechce nikdy chodit do práce - a když jsme se jí ptali, jak se teda bude živit, tak pravila, že na to bude mít manžela . Od čtrnácti má brigády (ve čtrnácti teda dělala praktikantku na táboře), v patnácti nastoupila na veterinární kliniku (3x týdně po škole), v létě makala ve stájích a na letních táborech tamtéž, od osmnácti dělá ve veterinární laboratoři zase cca 3x týdně + plný úvazek o prázdninách (přitom je na univerzitě na prospěchovém stipendiu, tj. nemůže se flákat ani v té škole)...
Myslím si, že u těch malých dětí je to o tom, že musí chodit do školky / školy a ti citlivější by potřebovali "být doma s maminkou" více, než praktický život umožňuje - a tak si to vysní do dospělosti, že až si "budou moct dělat to, co chtějí", tak budou doma...
...vůbec bych to neřešila, podle mě z toho vyrostou... a naopak bych byla ráda, zjevně se vaše dcera cítí doma dobře a bezpečně, když je to pro ní to místo, kde by chtěla pořád být...
|
|
| Anadar | 
|
(12.3.2026 8:32:24)
Naše Eli,budou jí čtyři,se v tomto směru ještě nevyjádřila,jsem zvědavá,k čemu časem dojde. Je to šikovná řečná holčička,ale o budoucnosti se mnou ještě nemluvila
Pokud si vzpomínám,synové nějakou extra představu neměli,ale chlapci se mnou důvěrné hovory nikdy moc nevedli,oni nevedli hovory žádné,vždycky jsem si s nimi připadala jako v komiksu- eeeeeéééé,bang-bang,seš mrtvej,vole,aaaááááá
Sama jsem měla představu takovou,že budu zdravotní sestřička,na to mi doma řekli,že mám na víc,že bych mohla být paní doktorka. Toho jsem se držela
Když jsem byla na rodičáku,dost se mi líbilo být doma,ale teď,kdy bych mohla být doma definitvně,držím se práce jako klíště. Hodně se ten přístup s lety změnil.
|
|
| kysnutá knedla |
|
(12.3.2026 13:33:34)
Vo výchove sa vo velkej vačšine vecí, situácií spolieham na to, čo deti vypozorujú (nielen doma) plus na ich genetickú výbavu. A s tým nech nejak naložia. A aj z toho dovodu som nikdy neriešila napr. školu. Nikdy som sa s deťmi neučila a dokonca ani sa moc (spíš vůbec) nezaujímala, čo berú v škole. Všetkých troch to samozrejme nesmierne teší, ani jedno dítko nemalo chuť ukazovať, čo berú, prípadne sa to doučovať.
Prečítala som si to po sebe, znie to dosť hrozne
|
| K_at |
|
(12.3.2026 13:41:57)
Knedli, tohle jde praktivovatu skoly, kde to +- nejak rozumně funguje. A u dětí, které +- zvládají naroky samy. Spozsra dětí by skončila tim, te by uz ve druhé třídě nezvladaly.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(12.3.2026 13:55:40)
kat, přesně tak...
kdybychom neřešili školu u nejmladší dcery, nejspíš by vůbec neprolezla z té druhé třídy 
ale my teda museli řešit školu se všema - nejstarší hlavně v první, druhé třídě (než se naučila kompenzovat všechny své dys), pak už si to ošéfovala komplet sama... u syna musíme doteď hlídat a tlačit, protože je flákač a kdybychom se na něj vykašlali, nejspíš by ho dávno vyhodili ze sš (jeho třídní by zasloužil svatozář, bez něj by ho vyhodili určitě)...
ale přála bych si, abych tu školu nemusela řešit vůbec (a to jsem teda smířená s tím, že nejmladší dcera nebude nosit ze školy samé jedničky, ani dvojky a i tu trojku kolikrát vidím jako tvrdě vydřenou )
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.3.2026 14:38:36)
Rose, děti se speciálními potřebami jsou logicky speciální případ, vyžadující speciální péči.
Já ale kolikrát pozoruji rodiče zcela standardních, průměrných dětí, kteří nevěří intuitivní výchově a snaží se za každou cenu o nějaký speciální "vědecký" přístup, aby snad náhodou něco nezanedbali, a podle mě je takový křečovitý přístup kontraproduktivní nebo minimálně zbytečný.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(12.3.2026 14:51:10)
ropucho, vím co myslíš... já mám k těmto rodičům takový nevyhraněný postoj - na jednu stranu mi to taky přijde takové nucené a zbytečné, na druhou stranu si říkám, jestli kdybych byla víc jako oni, nebylo by to pro mé děti užitečné? jestli jako ty děti neochuzuju o zářivou budoucnost svou leností
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.3.2026 15:06:16)
" jestli jako ty děti neochuzuju o zářivou budoucnost svou leností "
Rose, také jsem se kolikrát zamyslela Naštěstí mým dětem byla líná matka vykompenzována jejich vlastní samostatností, tak se k zářivé budoucnosti dopracovávají samy
Ale vážně: já hodně věřím na předškolní roky (v podstatě v duchu Komenského ), ty jsem neošidila, byla jsem s dětmi dlouho doma a věnovala jsem se opravdu poctivě jim přede vším ostatním. Věřím, že jsem tím položila základy, na nichž od té doby stavějí, což už se pak mohlo odehrávat víceméně beze mne.
Ale určitě je tam i genetický jackpot, to bez pochyby.
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.3.2026 15:16:14)
A ještě nesmím vynechat, že děti mají výborného otce, který předal jak kvalitní genetickou výbavu, tak kvalitní přístup k výchově a kvalitní osobní příklad. Abych nepřipisovala zásluhy jen sobě.
Otce jsem tedy samozřejmě vybrala já
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(13.3.2026 19:21:16)
Komenský někde psal, že nejvíc dětem dají předškolní léta?
A můžu se zeptat, na co jsi kladla prakticky duraz v těch předškoláckých letech?
Já si totiž něco myslím, a zajímalo by mě, jestli to je totéž, co myslíš ty - myslím u té výchovy předškolní.
(akorát teda já strkám dítě mocně do školky, přijde mi že to je efektivnější, já už pak někdy bývám jednostranná, ve školce je třeba učí básničky, což mě otrvuje a nebaví, tak mi přijde, že se školka a domov dobře kompenzují, a že kdyby byla jen doma, nudila by se)
Ale spíš mě zajímá to ostatní, na co jsi v tomto věku dbala:)
|
| kysnutá knedla |
|
(13.3.2026 20:29:47)
Ja neviem, či si sedím na vedení, ale príde mi to trochu zvláštní dotaz - pýtať sa Ropuchy, na čo kladla doraz v predškolskom veku.
Príde mi to dosť jasné
Láskyplné vedenie s určenými (a dodržovanými) hranicami, dostatek pestrých podnetov, zážitkov, úmerná miera socializácie, rešpektovanie potrieb a individ. zvláštností dieťaťa... atd... Tak narýchlo čo mi napadlo (ak príde Ropu, ona to napíše lepšie).
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 20:39:03)
Knedli, napsala jsi to krásně
|
|
| Půlka psa |
|
(13.3.2026 20:42:05)
Zrovna jsem chtěla napsat, že si asi sedím na vedení, ale taky tomu dotazu moc nerozumím. Myslím, že není třeba na nic urputně klást důraz a není třeba, aby dítě teoreticky chápalo smysl práce a mělo encyklopedické znalosti. Stačí s ním s ním tak nějak normálně láskyplně a s respektem žít. Nemusí být na všechno jízdní řád.
|
| Půlka psa |
|
(13.3.2026 20:51:20)
Jinak, svému prvnímu dítěti jsem se extrémně hodně věnovala. Kvůli svému bratrovi jsem se děsila mentálního postižení, a tak jsem dceru stále sledovala a vzdělávala. Například v 18 měsících znala všechna písmenka. Hlavně, aby nebyla v něčem pozadu, protože to postižení byla moje noční můra.
Pak se ukázalo, že je OK a usoudila jsem, že to asi nebude až tak moc dědičné a další děti už rostly jak dříví v lese. Hodnoceno po letech bych řekla, že jsou bystré tak nějak všechny stejně. Z toho soudím, že je to asi dost jedno. Projektový plán je pro rodiče akorát vysilující a vlastně ve výsledku nikam nic moc neposouvá.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 21:06:37)
" Projektový plán je pro rodiče akorát vysilující a vlastně ve výsledku nikam nic moc neposouvá."
Přesně tak
K tomu mě napadá úsměvná vzpomínka. První dítě se mi narodilo ve stejnou dobu jako dítě známé, která byla taková aktivní ambiciózní maminka a od kojeneckého věku dítě stále něco "učila". Také zařídila dítěti odklad školní docházky, aby školou hladčeji prošlo (bystré dítě vysokoškolsky vzdělaných rodičů). Pak jsme se roky neviděli, až se ty naše děti sešly na stejné univerzitě, jen mé dítě ve vyšším ročníku, protože nemělo ten odklad. Takže jsme se jakožto matky sešly ve stejném cíli, jen ti druzí rodiče do toho dali více toho plánování, řekla bych
|
| K_at |
|
(13.3.2026 21:42:50)
Ropucho, jenže ono to věnování se je v dnešní době hodně zaměňované za poskytování zabavy. Hlavně aby se něco dělo. Dnes nam docvaklo v práci, proč jsme z letošní tridy tak nešťastné. Máme tridu chytrych dětí. Ok. Ale velmi velkych "individualit" (chci si dělat co chci já, ostatní vem čert). Zároveň ale v mnoha činnostech odmítají premyslet a snažit se samostatně. Většina tridy by potřebovala osobniho kouce.
Tam, kde dřív šlo dat určitý napad, pomůcky, instrukce a vetsina dětí se k tomu nejak postavila, dnes je to o neustálém vysvětlování, dopomahani, řešení úplně cehokoliv a pořád a furt.
A k tomu na to dojíždí děti, které fakt objektivně tu pomoc potřebují ze zcela objektivnich důvodů.
A samozřejmě strašně špatné soustředění se obecně. Vubec nedokážeme po tech mesicich odhadnout, co tuhle tridu zrovna zaujme. A co ne. Casto prostě narazíme. A ti nejstarší nemají zajem o vetsinu aktivit vubec.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 21:59:48)
Kat, to je zajímavé. Nejsem si jistá, že dobře chápu, v čem mají ty děti problém. Nejsou zvyklé samostatně pracovat na nějakém zadání, čekají, že nad nimi bude někdo stát a asistovat?
|
| K_at |
|
(13.3.2026 22:16:54)
Ano. Na 1 dílčí vec se někteří ptají několikrát ihbed po sobě. Vlastně by bylo nejlepší, kdyz bys vokoliv dělala se 3/4 třídy individuálně, abys mohla stále dokola dávat instrukce. Znovu ukazat, unovu vysvetlit, a ještě jednou. A další krok.
Ne, necekame nemožné, nejsme začátečnice. Přesto jsme letos fakt zaskočené. Je to hrozně vyčerpávající.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 22:27:55)
Kat, a čemu to přičítáš? Myslíš, že to je návyk z domova, od rodičů, že nad těmi dětmi takto přehnaně stále stojí a každý pohyb dirigují?
Že si ty děti nejsou zvyklé samy hrát, samy tvořit, samy hledat řešení?
|
| K_at |
|
(14.3.2026 8:43:35)
Ropucho, rikam tomu sama pro sebe, ze by rodiče trosku meli zvýšit očekávání - trochu méně obsluhy a trochu více zabavy takové, kdy se dite potřebuje chvili zklidnit, soustředit a vnímat treba instrukce. Coz může byt klidně i lego. Nebo obyčejné pexeso. Nebo vaření, nebo nějaká pomoc doma, klidně určitá rutina a opakující se ritual.
Vsechno jsou to milující, pečující rodiče. Coz je paráda. Ale ta mensi pozornost a určitá nesamostatnost je v prumeru té tridy hodně znat pri te denní práci.
Hodně je to vidět u tech nejmenších, kteří prošli uz soukromymi školičkami, kde je ale opravdu i vedli (také změna). A tam, kde rodiče potřebují dítě mit samostatné.
2,5 lety prcek přišel, okouknul system u jidla a druhý den věděl. To samé v září to úplně nejmladší - obleceno za chvíli včetně obrácení teplaku, backory správně, sebeobsluha automatická. To nám padala brada. A ono se to potom přepíše i do jinych činností - mam instrukci, poradím si. Když fakt netusim, ptam se.
Velká část tech starsich dětí se nezamysli, nezkusí, rovnou volá tebe.
A je to mj právě i ta schopnost vnimat rezim, a zvyk konat samostatně. Ono totiž potom je hrozně málo, nebo vubec, času na ty, kteří nutně tu podporu potřebují, protoze opravdu nemají z ceho brát. Nebo pro ty naše úplný mrňata, kteří vsechno chtějí, ale tu dopomoc logicky potřebují velkou.
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 9:40:16)
Kat, rozumím.
Připomnělo mi to, jak u mě ve školce (myšleno, když jsem tam sama chodila jako dítě) děti stály frontu s chuchvalci svých svršků, abych jim pomohla s oblékáním.
Tak jsem trpělivě oblékla polovinu třídy a následně dostala od soudružek vynadáno, že nejsem oblečená. Rodiče se chytali za hlavu a hučeli do mě, ať vždy obléknu jako první sebe, abych nebyla já za toho debílka, který se neumí oblékat, když ve skutečnosti to umím nejlépe ze všech.
|
|
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(13.3.2026 23:31:49)
no,já nevím, vy si představujete že mám něaký ambicozn plán, ale to vůbec.
Vlastně se jen snažím přežít den se svéhlavým dítětem, moc se to nedaří a tak když se občas zeptám na tipy, jsem za ambiciozní, to je úsměvné :)
Já vyůstala jako hodné klidné tiché dítě v hodně ochranářské rodineě, kam se hrabou dnešní helikoptéroví rodiče. Mamka si asi léčila traumata z dětství, kdy byli na ni její rodiče přísní, diktovali jak má žít, ona se to rozhodla dělat jinak, dovolila co se dalo, všechno jsem si mohla vymrčet, ale zároveň se mamka nedokázala vzdát pocitu, že nade mnou musí mít kontrolu a že jsem nesvéprávná ještě ve dvaceti, což vedlo k tomu, že si v dospělosti nejsem jistá naprosto ničím, ani výchovou.
A teď mám svéhlavé dítě, které rádo dělá přesný opak toho, co se mu řekne, rádo zkouší hranice.
A teda... je to výzva. Vy třeba říkáte "co je na tom, tak normálně..."
..ale já si až před čtyřicítkou uvědomla, že jsem sice měla hezké dětství, ale nejsem si jistá v ničem, co dělam, ani v tom, co je normálně být rodičem :)
|
| Čumča. | 
|
(14.3.2026 6:13:29)
dcerka je svéhlavá? no to je ale skvělá zpráva, ne? to se nejspíš neztratí, ani se nenechá ničím svázat
spoléhá na "vlastní hlavu", to je prima základ do života, že nebude třtina ve větru a kam ji postavíš, tam ji najdeš, že bude spíš originál
vyprávěli mi ve školce, že jedna z holčiček nikdy nemá vlastní vůli - když se maluje na libovolné téma, ona se napřed podívá k holčičce vedle a potom namaluje identický obrázek jako sousedka, i s použitím stejných pastelek , když se modeluje z modelíny, tak totéž, se stavebnicí, s kostkami - je vidět, jak je nešťastná a rozjitřená, kdy ji učitelka laskavě pobízí, aby nejdříve sama uvažovala, co ji těší, co se líbí, co by si přála, dívenka hledí na tu bílou čtvrtku a je to pro ni úkol nad její síly
k těm ambicím, máme je úplně všichni, úpěnlivě se snažíme něco nezanedbat, tím spíš, když píšeš, že v generaci před tebou to bylo trochu ode zdi ke zdi,
já jsem taky věděla, že nemám na čem stavět, na vlastním dětství a dětství mé mámy nešlo hledat inspiraci, to se musel člověk snažit spíš zapomenout, takže jsem vlastně nad svým prvním dítětem stála rozjitřeně a nesebevědomě, jako ta holčička v té školce nad tou bílou čtvrtkou...
pamatuju si, jak jsme se scházely během rodičovské v MC, nejdříve jsme si u kafe sdělovaly, jak jsme si coby matky kráááásně našly vlastní cestu, máloco má slabinku, přece instinkt, nééé?
po pár hodinách některá přiznala, že jsou věci, ve kterých si teda až tak není jistá v kramflecích, sem tam ji svírají obavy, jestli je to její dítě ve své osobitosti vůbec normální - za pár minut jsme zjistily, že to v určitých obměnách máme skoro všechny, že fakt pochybujeme, váháme, utěšujeme se, ale zabrat nám dávají občas pořádně
- jasně že po letech, když jsou děti velké nebo dospělé, si už pamatujeme zase jenom to, že "no normálně, instinkt néé?"
netrap se, s laskavostí trvej na nějakých hranicích a měj radost z toho, že je holčička hezky konzistentní a důmyslná ve svých nájezdech na vytyčené limity, vzdor přichází a zase odchází, ona si to musí prostě vyzkoušet, jestli to s hranicemi myslíš vážně (píšeš, že si často vůbec nejsi jistá - dcerka to možná z tebe načítá a ráda by s tvou nejistotou dále pracovala ve vlastní prospěch),
|
|
| kysnutá knedla |
|
(14.3.2026 8:03:09)
Kněžna, ide o Tvoje 1. dieťa, však? No a vidíš - tu sme vačšina priznali, že výchovu sme dosť slušne hrotili aj my ako prvomatky. Hlavne nič neošidiť, nezanedbať, vytrieskať z genetického balíčku čo sa dá.
Takže teraz sa nám to machruje, deti fungujú, možeme si poplácať po rameni, jak sme múdro poslúchali inštinkt a neriešili pi...
Ako som už napísala predtým, u prvého som riešila snáď všetky aspekty fyzična i duševna. U dalších dvoch som poľavila o dosť desiatok %
|
| babi_ |
|
(14.3.2026 8:07:23)
Knedli, Kněžna píše, že je to její "nejmladší", tedy počítám (minimálně) třetí dítě.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(14.3.2026 9:34:14)
my jsme patchwork, ale v pohodě:) a svéhlvička - vztekací první:) a jsem ráda, je to ohromné plus do života.
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 9:53:34)
Kněžno, testování hranic je úplně přirozené, to mají děti "v popisu práce".
Testují je tím více, čím více cítí hranice nejasné nebo nejisté.
Potřebují je pro svůj pocit bezpečí.
Je možné, že dítě vnímá tvou vnitřní nejistotu.
Jak je tady zmíněno, drž hranice v zásadních věcech, z těch neustupuj, nezabředávej do nekonečného vysvětlování a smlouvání, jinak neřeš malichernosti a nech dítě dýchat a budovat si vlastní zkušenosti.
|
| K_at |
|
(14.3.2026 10:07:19)
Tady se přidám s tim, ze vysvětlovat úměrně. Jsou deti schopné se tocit na 1 situaci pul dne. A neustálé vysvetlování vseho - vetsina dětí vypne po 3.vete.
Mmch pozir u maleho decka na nesoulad mimiky a verbálna. Děti v tom předškolním období vnímají hodně věcí a signálů z neverbální stranky. Takze když "se hnevas" a k tomu máš na tváři úsměv, tak to můžeš rovnou zabalit. Dítě vnímá na 99% úsměv. Atd.
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 10:27:38)
"vetsina dětí vypne po 3.vete"
Ne-li dříve.
Vůči nekonečným proudům řeči se dítě rychle naučí být imunní, jestliže se nekoná nic než ty nekonečné proudy řeči.
Rychle zjistí, že stačí prostě nevnímat, neposlouchat, nereagovat a dělat (nebo nedělat) si dál po svém.
|
| Půlka psa |
|
(14.3.2026 10:55:42)
"vetsina dětí vypne po 3.vete"
Prosím vás a vy to někdo děláte jinak? Když mě někdo vemlouvavě poučuje, tak do třetí věty ani nevydržím.
|
|
| K_at |
|
(14.3.2026 10:56:23)
Ropucho, přesně. A to vidíš v MŠ taky běžně. Další věc, na které musíš každý den velmi pravovat - že to myslíš vážně, ze opravdu chceš vidět tu akci, že to není jen další tlach. A následně resit tu frustraci dítěte, které není připraveno na to, že existují i nepříjemné důsledky (treba ukončení nežádoucí aktivity a odchod k jiné).
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 11:03:33)
Kat, já se musím velice ovládat, když se nachomýtnu k takové situaci na veřejnosti. Rodič s odpuštěním mele a mele a mele... a nedělá nic a dítě ho spokojeně ignoruje. To ve mně úplně bublá touha zasáhnout (bojím se, aby ze mě jednou nebyla ta bába, co vychovává cizí děti a rodiče na ulici ).
A mám to tedy i se psy, nejen s dětmi Když páníček do nekonečna pokřikuje na psa, který na něj z vysoka kašle - to nevidí, že mu to nefunguje?? Ach jo
|
| Jerry G. |
|
(14.3.2026 12:12:52)
... a nedělá nic a dítě ho spokojeně ignoruje. To ve mně úplně bublá touha zasáhnout (bojím se, aby ze mě jednou nebyla ta bába, co vychovává cizí děti a rodiče na ulici ).
Ropucho, ja jsem kvuli zasahovani do cizi vychovy bohuzel prisla o do te doby velice blizkou kamaradku. Nejednalo se o male dite na ulici, ale skoro dospelou slecnu. situace se mne primo tykala a moji dcery. Ja jsem si osobe myslela, ze jsem tolerantni.. Tohle bylo proste moc. Kamaradce jsem hned psala, jaky jsem s jehi dcerou mela konflikt.. Tak nejak jsem ocekavala, ze kamaradka nepise.. Je to je trdlo a tim to bude vyresene. Jenomze holka prijela domu a nevim co mamince vypravela a te doby mame velice vlazny kontakt. Je to skoda. Ze zacatku jsem se snazila. Ted uz se nevnucuji..
|
|
| TaJ |
|
(14.3.2026 14:04:04)
Ropucho, já někdy v podobných situacích zasahuji - třeba když mi v práci přijde do obchodu maminka s děťátkem, které tam okamžitě začne všechno převracet, rozhrabávat a hrozí, že něco zničí, případně běhá mezi regály a hrozí, že se zraní apod...Maminka pak obvykle zaregistruje můj nesouhlasný pohled a dítku něco jemně řekne, to ji samozřejmě úplně ignoruje a dělá to dál. Maminka znovu, dítě zase nic...tak prostě jdu a dítku to řeknu sama, že takhle ne...někdy se dokonce na něj stačí jen přísně podívat a ono už ví. Jako jasně, sem tam se nějaká vystajlovaná maminka nafoukne a beze slova odejdou, ale většina to bere úplně v pohodě a ještě se omluví.
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 17:02:00)
TaJ, na místě, které bych měla "na povel", bych také zasáhla. Slušně, přátelsky, ale pevně, úplně stejně, jako by děti byly moje vlastní.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(14.3.2026 8:11:16)
Kněžno, to je normální.
Svehlave dítě jsem v určitém smeru mela taky. A vůbec jsem nevěděla, jak na to. Taky jsem posrala hromadu věcí.
Já vyrostla sice v laskyplnne, ale autoritativni výchově. Klasická hodná holčička poslouchajici pravidla azd.
Naprosto jsem nechápala, co mi to doma roste a jak na to. Zpětně vím, ze u 80% věcí jsem to mela nechat být. A řešit jen ty zásadní. No blbka, no.
|
| TaJ |
|
(14.3.2026 9:08:38)
Kat, blbka určitě nejsi, tohle známe asi všechny...taky bych bývala některé věci dělala a řešila tenkrát jinak, kdybych věděla to, co vím dnes.. Myslím, že většina z nás dělala to nejlepší, čeho byla schopná...a spoustu věcí prostě v tu dobu nevíš, nemáš zkušenost, neodhadneš...tak prostě zkoušíš, co bude fungovat...
|
|
|
|
|
|
|
| kysnutá knedla |
|
(13.3.2026 21:12:39)
Tiež som sa prvému veľmi intenzívne venovala, ale zato mohlo "porodné a poporodné zlyhanie", keď som sa nedokázala zmieriť s tím, že sa nenarodil prirodzenou cestou a ešte k tomu sa do mojej náruče dostal až po 5 dňoch. Takže som usilovne kompenzovala výčitky, ktoré ma žrali (a ktorých sa nešlo racionálne zbaviť).
Dalšie 2 deti boli presne ako to povestné "dříví v lese", ak to zveličím. Vedome som sa snažila nevyplňovať im každú minútu času, aby tých zážitkov a podnetov bolo tak nejak "normálně".
ad školka - chodili tam hlavně z dovodu socializácie. Trochu nechápem, ako kolegyne občas plašia, čo ešte nestihli deti (hlavne predškolákov) naučiť. Ja ako rodič som od školky nikdy nečakala, že tam moje deti budú učiť. Myslím učenie ako prípravu na školu. Chcela som zážitkovú edukáciu, nemala som od učiteliek očakávania, že budú moje deti učiť vytlieskávať slabiky atd
Samozřejmě, že rešpektujem a plním potrebu i "klasického učenia", prožitek sa našťastie dá implementovat do každého druhu dovedností, ale stejně si s deťmi najviac užívam akcie typu navštívíme Haničky maminku v práci - v zahradnictví nám ukážu, ako sa pripravujú na jaro, Pepíkovo tatínek policajt nás prevedie policajnou stanicou, spoločne si upečieme velkonočné perníčky, baránka, dáme v lese bojovku.... A tak, no.
Ale určitě je důležité děti učit aj v rámci přípravy na školu, nie všetky děti pochádzajú z rodin, kde sa im to dostane prirodzene.
PC po mne opravuje, hádže mnoho slov do ČJ a ja som lenivá to opravovat, tak ma ospravedlňte
|
|
|
| TaJ |
|
(14.3.2026 10:07:03)
"Stačí s ním s ním tak nějak normálně láskyplně a s respektem žít. Nemusí být na všechno jízdní řád."
Půlko, přesně tak, taky jsem neměla žádný plán a jízdní řády jsme řešili jen ty vlakové. A ony ani ty vlaky často podle jízdního řádu nejedou, natož děti....
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 20:38:06)
Kněžno, obávám se, že si představuješ něco jiného Já jsem nevedla žádnou cílenou edukaci, neplnila žádný systematický plán. Prostě jsem s dětmi dělala věci, které bavily mě i je a především jsem chtěla, aby trávily pestré a zábavné dny bez stresu, s pocitem jistoty a bez pocitu, že se něco musí Co se při tom naučily, to mimoděk vyplylnulo. Jako stěžejní věc se naučily, že svět je bezpečné a zajímavé místo, které je zábava poznávat a v němž si umějí najít své místo. Že mohou věřit svým schopnostem a zkusit všechno, co budou chtít.
Do školky chodily nikoliv proto, že "rodiče musí do práce a děti musí do školky", ale proto, že tam jsou kamarádi a děje se tam něco zajímavého. Kdyby se jim tam nelíbilo, nechodily by tam. Jedno dítě je hodně společenské a hodně se mu tam líbilo, tak jsem ho tam na jeho přání nechávala déle, druhé dítě školku spíš neutrálně trpělo, tak jsem ho často brala domů po obědě a často jsme si dělali volný den s vlastním programem.
Takové ty disciplinární záležitosti, že se musí plnit povinnosti a že se musí uklízet apod., ty jsem nikdy nehrotila. To stačí odpozorovat.
Ad Komenský - ne, nepsal, že je předškolní věk nejdůležitější, jen že je to věk, kdy vzdělávání patří do rukou matky Tak jsem to myslela.
|
| Federika |
|
(13.3.2026 21:30:44)
Já jsem se extrémně věnovala prvnímu synovi.
Neměla jsem zkušenost,on byl šíleně náročnej Netušila jsem,že má AS, tenkrát mu diagnostikovali je ADHD a "vysoký emoční temperament" Neměla jsem srovnání, byl chytrej, četli jsme Grimmy a Božku Němcovou, rozebíral to se mnou, s manželem ve 4 letech miloval Wilhelma Bushe, za to nazpaměť. Pamatoval si všechny telefonní čísla,já myslela,že je to běžný.Nechoval se normálně, nedalo se s ním cestovat, často měl záchvaty afektu, myslela jsem,že je to moje vina, že všichni ostatní rodiče umí prostě děti vychovávat,jen já ne.
D šesti byl jedináček, já to pak riskla a měli jsme další dítě.
A ten byl úúúúplně jinej Nevěnovala jsem se mu prakticky vůbec, nevyžadoval to. A Wilhelma Bushe rád neměl A vůbec si chtěl všechno dělat sám. A byl "vychovanej", tak nějak sám od sebe já jsem pro to neudělala nic.-)
A pak třetí, protože ten druhej byl samovychovávací Té jsem se věnovala víc, bylo to jiný Ale taky to nevyžadovala.
Nejsamostatnější, nejchytřejí a nejvychovanější je paradoxně ten, co rostl jako dříví v lese.On se prostě takovej narodil.Je dělá šílenej bordel.S tím se taky narodil.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 21:56:10)
Já když se nad tím zamýšlím, neumím určit, co je zásluha výchovy a co si děti prostě přinesly v genech.
Myslím, že vždycky se to míchá a určit to ani nejde.
Navíc my oba s mužem jsme intuitivní rodiče, většina věcí nám přijde přirozená sama od sebe, přestože někdo jiný to může vidět jako cílené postupy, které potřebuje popsat a pojmenovat.
Naučili jsme děti spoustu věcí převážně proto, že nás to prostě bavilo nebo to přirozeně vyplynulo z potřeb běžného života.
|
| Federika |
|
(13.3.2026 21:59:52)
Tipuju. -5 procent výchova,zbytek geny
A to kdovíjeslti
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 22:16:23)
Federiko, možné to je, protože co mohu spolehlivě říct, že děti projevovaly svou osobnost konzistentně od batolecího věku až po dospělost Úměrně aktuálnímu stádiu vývoje, ale ten člověk tam byl od začátku - temperament, talenty, přístupy... Ale trochu nápomocní jsme snad přece jen byli, ukázali toaletní papír, příbor, knihu a tak
|
| Federika |
|
(13.3.2026 22:24:16)
Ropucho, ve skutečnosti i já doufám, že nějakou zásluhu mám-i když možná jsem třeba víc pokazila
Ale mám tři děti a víc rozdílní bejt snad nemůžou.
A sama jsem ze tří dětí , stejná výchova a taky-každá úúúúplně jiná.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 22:32:35)
Federiko, no to bych se vrátila k tomu, co jsem tady psala úplně na začátku, že nejvíce se dítě naučí tím, že prostě podle své nátury reaguje na prostředí, v němž žije. Každý si z toho prostředí vezme něco trochu jiného.
|
| Federika |
|
(13.3.2026 22:35:14)
Ó jé, tak to taky nevím
Představa téhle zodpovědnosti mě na rodičovství vždycky nejvíc děsila
|
|
| Blanče | 
|
(14.3.2026 10:49:55)
Ropucha jedno z mála "kolovacích mouder" někde ze sítí, které jsem objevila v předškolním věku starších a zjistila, že se pod něj můžu podepsat a vlastně ho praktikuju od začátku je "Děti není třeba příliš vychovávat. Stačí pěkně žít a děti se přidají." Když teď vidím vnučku, která je věrnou kopií své matky - naší dcery - asi kdybychom se jim víc věnovali, dokázali bychom je posouvat rychleji a možná i více využít jejich schopností. Ale dnes máme 3 dospělé děti, které jsme přijali i s jejich specifiky, každý jsou úplně jiný ale jsou z nich slušní lidé, v tomto okamžiku ze dvou báječní rodiče, našli si svoje místo ve světě a díky tomu, jak často je náš dům plný, tak cesta domů nezarostla. Měli jsme z p** kliku, že jejich specifika byla kompatibilní s našimi povahami, že jsme neměli potřebu je nějak zásadně měnit. Jinak jedno naše dítě tvrdí, že doma uklízet nebude. Našlo si stejnou partnerku a jsou ochotni si nechat zaplatit úklid už teď, v době ofiko ještě studují (ale živí se sami).
|
| Ropucha + 2 |
|
(14.3.2026 10:55:35)
"Měli jsme z p** kliku, že jejich specifika byla kompatibilní s našimi povahami, že jsme neměli potřebu je nějak zásadně měnit."
Blanče, ano, u nás to vidím stejně.
Navíc věřím na sílu vzorů více než na sílu násilného lámání.
Mám zpětně pocit, že jsme vlastně nijak nevychovávali, ale přesně v duchu tvého citátu, jen prostě žili a děti nějak přirozeně vezli na palubě s sebou.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(13.3.2026 20:40:53)
Komenský byl bůh. Jasně. Ten rozvoj mozku v předškolním veku je velký. A proto zásadní.
Ale řekla bych, že zásadní deficit v necem dulezitem je stejný průser, jako když je dítě projekt, stredobod světa a vseho míra a oprasovany poklad.
Prostě prinerene, v průměru. Zajem, čas, láska. A taky obcas nervní rodič a hranice, které se nelíbí. Samostatnost a pomoc. Různorodé podněty. A vědomí, ze clovek stejně zkazí milion věcí.
|
| Ropucha + 2 |
|
(13.3.2026 20:51:07)
"projekt, stredobod světa a vseho míra a oprasovany poklad"
Kat, to jednoznačně.
Já mám na mysli hlavně to, že dítě by mělo mít příležitost dostatečně si svět osahat, získat dostatečnou jistotu a sebejistotu a pak se s důvěrou vrhnout "do světa", kde už stačí rodič jako pojistka v zádech a dítě je zralé procházet si vlastní cestu samostatně.
Přijde mi, že rodiče často tlačí dítě k předčasné samostatnosti v tom předškolním věku (musí se socializovat v kolektivním zařízení, musí si zvykat na režim, musí si zvykat na povinnosti, musí se učit atd.), a později ho paradoxně drží v nesamostatnosti a asistují mu ve věku, kdy už by opravdu samostatně fungovat mělo (kolikrát ještě na prahu dospělosti).
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.3.2026 14:32:50)
Knedli, já tvému přístupu rozumím a dost s ním souzním
Také zastávám názor, že děti se z největší části vychovají tím, že prostě žijí, pozorují, napodobují, nasávají. A zpracovávají podle svého osobnostního založení.
Nezavrhuji cílené výchovné působení, ale nemyslím si, že je třeba to příliš tlačit. Podle mě stačí, když jsou dospělí spolehliví, konzistentní a drží pevnou hranici, v níže se dítě cítí bezpečně. Když jsou přirozený vzor.
Spousta věcí se podle mě prostě "nasaje", není třeba je nějak speciálně formulovat a trénovat.
Také jsem sledovala školu svých dětí spíš z povzdálí, nikdy jsem se s nimi neučila. Když mi někteří rodiče vyprávěli, jak se s dětmi denně učí celé hodiny, dělají s nimi domácí úkoly, to si vůbec neumím představit, že bychom podstupovali.
Nevím, jestli je to štěstí, náhoda, jestli je za tím nadání dětí nebo moje nebo naopak naše lenost a ignorance, ale každopádně to vedlo k výborným výsledkům, s nimiž jsme všichni spokojení
|
| Žžena |
|
(12.3.2026 14:54:17)
Ropucho,
taky mám děti, se kterými školu nemusím řešit, a je to prostě z prdele klika. Genetický jackpot a nikoli naše zásluha.
|
| kysnutá knedla |
|
(12.3.2026 15:04:22)
Ropu to (ako vždy) vystihla.
A inak - ja si myslím, že takéto deti sa mi narodili preto, lebo tie, ktoré pomalšie chápu a potrebujú vedenie, dopomoc rodičov, tak takéto deti by boli u nás velkí chudáci. Moje deti nemajú inú možnosť než byť samostatné. Pri chaotičnosti ich matky by vkuse žehlili nejaké průšvihy.
Mladší syn mi pred týždňom oznámil, že druhá na škola, na ktorú sa hlási má prijímačky už za 2 týždne (odteraz za týždeň) a že si nevšimol, že sa tam robia aj prijímačky z AJ. Bol z toho v šoku (a rodičia trochu tiež ), a to si prihlášky riešil sám.
Tak uvidíme.
Ale zase - aspoň trochu som v obraze. U prvého som bola úplne nemožná - pamatám, ako synovi prišla zo Zalanda košeľa a ked som sa ho opýtala, k čomu ju potrebuje, tak povedal: "Beru si ji zítra na přijímačky..."
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Jarní šlapkaBřeclav 
Rákosníček a hvězdyPraha 1 
Nedělní divadélko: Palačinková PepinkaPraha 9 
Beltain na zámku NižborBeroun 
Jízda a výstava historických vozidel na HelfštýněPřerov 
Jarní šlapka
Rákosníček a hvězdy
Nedělní divadélko: Palačinková Pepinka
Beltain na zámku Nižbor
Jízda a výstava historických vozidel na Helfštýně
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)