Re: Jak vysvětlujete předškolákům smysl práce?

dcerka je svéhlavá? no to je ale skvělá zpráva, ne? to se nejspíš neztratí, ani se nenechá ničím svázat

spoléhá na "vlastní hlavu", to je prima základ do života, že nebude třtina ve větru a kam ji postavíš, tam ji najdeš, že bude spíš originál

vyprávěli mi ve školce, že jedna z holčiček nikdy nemá vlastní vůli - když se maluje na libovolné téma, ona se napřed podívá k holčičce vedle a potom namaluje identický obrázek jako sousedka, i s použitím stejných pastelek, když se modeluje z modelíny, tak totéž, se stavebnicí, s kostkami - je vidět, jak je nešťastná a rozjitřená, kdy ji učitelka laskavě pobízí, aby nejdříve sama uvažovala, co ji těší, co se líbí, co by si přála, dívenka hledí na tu bílou čtvrtku a je to pro ni úkol nad její síly

k těm ambicím, máme je úplně všichni, úpěnlivě se snažíme něco nezanedbat, tím spíš, když píšeš, že v generaci před tebou to bylo trochu ode zdi ke zdi,

já jsem taky věděla, že nemám na čem stavět, na vlastním dětství a dětství mé mámy nešlo hledat inspiraci, to se musel člověk snažit spíš zapomenout, takže jsem vlastně nad svým prvním dítětem stála rozjitřeně a nesebevědomě, jako ta holčička v té školce nad tou bílou čtvrtkou...

pamatuju si, jak jsme se scházely během rodičovské v MC, nejdříve jsme si u kafe sdělovaly, jak jsme si coby matky kráááásně našly vlastní cestu, máloco má slabinku, přece instinkt, nééé?

po pár hodinách některá přiznala, že jsou věci, ve kterých si teda až tak není jistá v kramflecích, sem tam ji svírají obavy, jestli je to její dítě ve své osobitosti vůbec normální - za pár minut jsme zjistily, že to v určitých obměnách máme skoro všechny, že fakt pochybujeme, váháme, utěšujeme se, ale zabrat nám dávají občas pořádně

- jasně že po letech, když jsou děti velké nebo dospělé, si už pamatujeme zase jenom to, že "no normálně, instinkt néé?"

netrap se, s laskavostí trvej na nějakých hranicích a měj radost z toho, že je holčička hezky konzistentní a důmyslná ve svých nájezdech na vytyčené limity, vzdor přichází a zase odchází, ona si to musí prostě vyzkoušet, jestli to s hranicemi myslíš vážně (píšeš, že si často vůbec nejsi jistá - dcerka to možná z tebe načítá a ráda by s tvou nejistotou dále pracovala ve vlastní prospěch),